Rodokmen, Předci, Genealogie, Rod

Pověst v básni o králi jednookém na Úsově I.

Duch ze Zámeckého lesa.
Zlobivému dítěti se v Úsově vždycky říkávalo, že když nebude hodné, tak si jej odnese Duch ze Zámeckého lesa. A když některé odvětilo, že duchové nejsou, začali mu rodiče vyprávět tento příběh:
V době husitských válek, bylo zakázáno jakékoliv spolčování se s husity a jejích přívrženci a kdokoliv by tento příkaz porušil, byl by tvrdě potrestán pro výstrahu, tedy oběšen na „Křížové hoře“ a nebyla by mu žádná pomoc od nikoho. Avšak i přes tento zákaz měli husité v Úsově mnoho spojenců a tajných přívrženců. Mezi desítkami jiných to byl i jeden velmi bohatý žid, který s pomocí hradního hejtmana obstarával falešnými listinami a kupními smlouvami mnoho peněz, které potom společně darovali husitům, ale vychytralý žid si pokaždé z každé nezákonné transakce trochu peněz schoval pro svoji potřebu a hradnímu hejtmanovi o tom nic neřekl. Ale i přes toto židovo sebelepší utajování se vrchnost na úsovském zámku o jeho počínání dozvěděla a tedy rozhodla, že žida nechají s okamžitou platností oběsit. I vyslali tedy pro něj stráže, ale ta jej nikde nenašla. Onen žid totiž měl den předtím věštecký sen, že mu v Úsově hrozí nebezpečí a ukryl se i s nakradenými penězi v nedalekém „Zámeckém lese“. V noci se tam sešel s hradním hejtmanem, po kterém chtěl, aby mu pomohl dostat se pryč z města a z dosahu vrchnosti, ale ten ho ze strachu o svůj život zavraždil a zahrabal ho do země. Když viděl, jaké s sebou měl žid bohatství, tak si ho chtěl vzít pro sebe, ale lesem se ozval strašidelný hlas, který mu pravil, že když se něco z toho židova bohatství ztratí, tak bude hradní hejtman prozrazen a oběšen místo něho. Když toto hejtman uslyšel, dostal panický strach a k mrtvému tělu žida zahrabal zároveň i jeho velký poklad. Od těch dob chodí duch zavražděného žida po „Zámeckém lese“ a za větrných nocí straší náhodné pocestné. Jeho hrob je sto kroků od zámecké věže „Vlášinky“ ve lese zvaném „Zámecký les“, pod malým skalním převisem a s ním tam leží i jeho nesmírné nakradené bohatství. Duch žida se zjevuje jako obrys tajemné postavy, která je oblečena ve tmavém obleku a po spatření mizí ve směru jeho hrobu.

Bludičky u Úsova
V dřívějších dobách se do Úsova ze strany od Medlova chodilo přes „Černalovu skalku“. Pokaždé, když bylo v noci pod mrakem a nebylo vidět vůbec na cestu, začaly se na této cestě objevovat velké světlušky, za kterými každý, ať chtěl, nebo nechtěl, musel jít a vždy se vzpamatoval teprve uprostřed „Černalovy skalky“, když světlušky někam zmizely. To by tak ani nevadilo, jenomže to bylo zrovna uprostřed velké a hluboké bažiny. Nikdo z náhodných obětí nevěděl, kterým směrem, po které neviditelné cestičce v bahnech, se tam dostal a jak se zase dostat z bažiny ven. Jen málokomu se podařilo odtamtud vyváznout živ a zdráv a najít tu správnou cestu vedoucí z bažiny na svobodu. Začali se tedy všichni tam tudy jdoucí „Černalově skalce“ vyhýbat a začali raději chodit o několik set kroků jižněji v místech, kde se nyní nachází asfaltová silnice z Úsova do Medlova. Dneska se již neříká tomu vyvýšenému místu s malík lesíkem uprostřed pole „Černalova skalka“, nýbrž „Mackova skalka“ a po rozsáhlé bažině taky nejsou památky. Pouze na jednom místě uprostřed je nepatrný zbytek po velké bažině, která časem vysychala až vyschla skoro úplně, a o ní se tvrdí, že v sobě ukrývá velký poklad, protože jednou jel na koni z Medlova do Úsova bohatý kupec se zlatem přes onu zmiňovanou „Černalovu skalku“ avšak do Úsova nikdy nepřijel. I začalo se pátrat, co se přihodilo a zjistilo se, že večer vyjel kupec z Medlova a nedaleko „Černalovy skalky“ byl objeven jeho kůň. Samozřejmě bez jezdce a bez pokladu. Bohatý kupec se prý utopil i se svým velkým majetkem v nějaké bažině a někteří lidé tvrdili, že té noci bylo mnohem více světlušek než kdy jindy. Tyto zlověstné světlušky se tím směrem objevují doposud.

Svatá studánka I.
V Úsově je jedno místo zvané Svatá studánka. O tomto místě se vypravuje následující: Na úsovské faře byl jednou jeden farář, který se velmi zamiloval do zámecké služky, která jeho lásku opětovala. Bohužel se oni dva nesměli vídat. Až jednou přišel na to, jak to zařídit. U studánky, ke které chodili úsovští občané pro vodu na konci městečka, nechal postavit velký kříž se sochou Ježíše Krista, zhotovil pár jednoduchých laviček a jednou oznámil, že se na tomto místě bude konat kázání o náboženství. Přišlo tam mnoho lidí a časem tam přibyly i svaté obrázky nalepené na lavicích a na okolní stromy byly pověšeny obrazy se svatým námětem. Také se tam nechalo zřídit klekátko, neboť na toto místo přišel náhodný poutník a klekátko se mu velmi hodilo k modlitbám. Také to místo farář vylepšil tím, že na místě studánky vyhloubil skoro tří metrovou díru, a vyložil ji velkými kameny tzv. křemeny. Z této studánky nechal vyčnívat kovovou trubku, z které neustále tekla voda. V létě, když bylo sucho a voda všude v okolí vyschla, nebo v zimě kdy vše v okolí zamrzlo, tak voda ze studánky tekla neustále dál a byla velmi chutná a chodilo k ní stále více lidu z Úsova i z jeho okolí. Lid si začal říkat, že to je svaté místo, když ta studánka vydává svoji vodu stále za každého počasí a toho využil také farář. Po pár dopisech a návštěvách biskupů v Úsově se tato studánka prohlásila za svatou. První polovinu měl farář za sebou a teď ho čekala ta druhá. Po nocích si prokopával tunel od svaté studánky směrem na zámek, až po nekonečně dlouhé době se mu to podařilo a k ránu se konečně vyhrabal v zámku, kde chodbu pečlivě zamaskoval, jako tomu bylo i u svaté studánky. A tady touto tajnou chodbou od svaté studánky do místního zámku se v nocích dostával za svou milou a všem na otázku, kam jde tak večer, odpovídal, že se musí jít pomodlit ke svaté studánce, uctívané nyní široko daleko a to nejen chudinou.
Na počátku tohoto století chodili ještě staří lidé ke svaté studánce si popovídat, posedět chvíli a nabrat si vodu z trubky, ze které opravdu nikdy nepřestala téci voda a kterou zrušili při vyhloubení úsovské studně, která všechnu vodu stáhla k sobě a u svaté studánky bylo vše po válce rozkradeno a kde byla studánka vykopána, tak tam položili betonovou skruž. Původní studánka se dochovala pod tou skruží a v té době nikdo nepamatoval, že by tu studánku někdo stavěl, nebo že by voda opravdu přestala téci.

Strašidla za pivovarem v Úsově
V malém městečku Úsově je ulice Podlesí, které se lidově říká „Za pivovarem“, podle bývalého panského pivovaru, který byl kompletně rozbořen teprve na začátku 20. století. Po celé délce této ulice, protéká malý potůček, nazývaný „Okenice“. Na konci minulého století, kolem tohoto malého potůčku stávaly mohutné staleté lípy, které svými korunami překrývaly celou cestu, po které se mohlo dojít až na konec ulice. Po této cestě se chodilo velmi špatně, protože tato obecní cesta nebyla nikým udržovaná a nikdo se o ni nestaral. Nejhorší to však bylo v noci. Byla to totiž ulice v Úsově, která byla díky mohutným lipám v nočních hodinách úplně temná. Takže málo komu se tam tudy chtělo jít ve večerních hodinách, protože v té tmě neviděli na cestu a často zakopávali o kamení, které trčelo z neupravené cesty. Jednou si děti z této ulice hráli na hromadách kamení po zbořeném pivovaru a při odvalení jednoho kamene se z objeveného otvoru vysunula bezvládná ruka. Děti se hned s křikem rozběhli domů, odkud posléze vycházeli jejich rodičové, aby se přesvědčili, zda jejich děti mluví pravdu. Ale i oni spatřili v hromadě kamení ruku a hned začali odhazovat balvany, které byly nakupeny na nějakém těle. Když tohoto mrtvého člověka vyprostili, zjistili, že to byl pacholek na panském dvoře, který se nedávno ztratil. Někdo ho tedy zavraždil a poté zaházel kamením v domnění, že ho v zapomenuté hromadě nikdo nenajde. I rozneslo se mezi lidmi, že se ubohý pacholek zjevuje o půlnoci na místě jeho vraždy a že tam stále obchází jeho vrah a čeká na další oběť. Jednou šel tam tudy starý tulák a tu bylo již k půlnoci, když se začalo něco podivného dít. Ozvaly se nesrozumitelné podivné hlasy, které pomalu sílily na hlasitosti a vystrašily starého tuláka tak, že si klekl a začal se potichu modlit. Hlasy se utišily, ale z nedaleké zámecké věže „Hladomorny“, se začaly ozývat vzdechy a ve věži začala krouživým pohybem stoupat malá světýlka, která se nad věží na chvíli zastavila a potom velkou rychlostí zmizela do nebe. To bylo na starého tuláka moc a z toho strachu se sesunul do bezvědomí. Ráno ho našli schouleného vprostřed cesty a po jeho vzkříšení jim všechno vyprávěl. Lidé, kteří ho slyšeli, se zapřísahali, že už nikdy nevkročí v nočních hodinách do této ulice, když tu jeden úsovský mládenec prohlásil, že se strašidel nebojí a že na ně stejně nevěří, a aby to všem dokázal, prohlásil, že příští noc stráví v ulici „Za pivovarem“. Mnoho lidí ho varovalo, aby tak nečinil, ale on si nedal říct. Rozešli se tedy všichni po své práci a nemohli se dočkat dalšího rána, zvlášť, když se úsovský mládenec vydal večer Za pivovar. Ráno však mládenec nikde nebyl a lidé se dohadovali, zda ho někdo nezavraždil, nebo zda strachy neutekl, když tu slyšeli volat faráře od kostela, ať k němu okamžitě přijdou. U bran kostela našel totiž farář spícího mládence, který byl strach úplně bez sebe. I uložili ho do postele v nedaleké faře, kde se o něho starali dvě služky. Celý den nepromluvil a až příštího rána jim vyprávěl, co se vlastně přihodilo.
Vyprávěl jim, jak se začal procházet po ulici sem a tam a do půlnoci se nic nedělo. Avšak po půlnoci se za ním ozvaly tiché kroky, a on v domnění, že ho chce někdo z kamarádů vystrašit se otočil, ale nikoho neviděl a kroky se ozvaly zase na druhé straně. Ke všemu začal foukat mírný vítr a koruny starých lip se tesklivě rozezvučely a šustily, jako by někdo chodil spadlým listím, i když tam nikde žádné nebylo. Tu se však ozvaly slabé výkřiky o pomoc a pomalu sílily a sténaly, až to rvalo uši. Z věže Hladomorny začaly stoupat tzv. „dušičky tam zavražděných obětí“ a to již úsovský mládenec dostal opravdový strach. A nakonec se na bývalém místě pivovaru zjevila postava v celém bílém a k ní přiskočila jiná, tentokráte celá v černém a začala do té druhé bodat dýkou. To se několikrát opakovalo a to již mládenec dostal takový strach, že se rozeběhnul ke kostelu, kde se začal strachy modlit. Toto musel vyprávět ještě několikrát a každý tudy v noci přestal strachy chodit a ti, co tam bydleli a ve večerních hodinách tam tudy museli projít, zůstali na noc u známého nebo si raději celou tuto strašidelnou ulici obešli kolem bývalého rybníka, a vrátili se domů z druhé strany lesem „Vyškovem“. Dneska již po tajemných starých lípách není ani památky a v noci je ta ulice skoro celá osvětlená lampami a na místě bývalého panského pivovaru nyní stojí krásný dům a hlavně, nikdo se již nebojí tudy v nočních hodinách jíti.

Pověst o potulném mnichovi
Jednou provedl velmi vzdělaný mnich hodně špatné rozhodnutí a začalo jej trápit svědomí. I rozhodnul se, že se dá na cestu pokání a bude žít pouze o chlebu a vodě. Druhého dne se vydal na cestu po širém kraji a podle svého slibu, všude konal jen dobro. Chodil takhle celé roky, až jednou došel k velké skále, ve které byla malá jeskyně. Protože měl staré nohy, a nemohl již chodit jako dříve, rozhodnul se, že si bude svůj dobrovolný trest odpykávat právě v této jeskyni. Tak se i stalo. Za nedlouho ji měl vším, pro nuzný život potřebným, vybavenou a den co den si připomínal své provinění. Jednou se u jeskyně objevil zubožený a viditelně nemocný člověk. Mnich se ho okamžitě uzmul, ošetřil jej a staral se o něj tak dlouho, dokud se ten člověk plně neuzdravil a nenabyl své dřívější síly. Při jeho odchodu se chtěl tento zachráněný muž mnichovi nějakým způsobem odvděčit, ale mnich si od něj nic nechtěl vzít a ještě mu dal na cestu své vlastní jídlo co měl. Ten muž byl v normálním životě šlechticem, kterého při lovu zranila banda zlodějů. Těm sice naštěstí utekl, ale málem by podlehl svým zraněním, nebýt hodného a ochotného mnicha, který se o něj v nouzi postaral. Teď se rychle vrátil do domova a ke svému zachránci poslal posly, aby se dostavil na jeho sídlo. Poslové se však vrátili sami, protože se z jeskyně nikdo neozýval, tak usoudili, že mnich tam již není. Vydal se tedy šlechtic osobně se svou družinou k mnichově jeskyni, ale mnich se opravdu nikde neozýval. Vstoupil tedy šlechtic do jeskyně, a na jejím konci viděl klečící postavu. Postoupil k ní a zjistil, že je to mrtvý mnich. Protože mu tento mnich zachránil život, rozhodnul se, že na jeho památku vystaví opodál jeskyně kostel a na vrcholu skály nechal postavit pro sebe hrad. Mnichovu jeskyni uzavřel velkými dubovými dveřmi, které jak praví starší generace, jsou vidět dodnes.

Pověst o vzniku názvu úsovského potoka
Nejstarší dochovaný název úsovského potoka je Doubravka. Tento název je patrně odvozen od nedalekého lesa Doubravy, kterým potok protéká. Další známý název se nalézá na mapě města Úsova z roku 1706. Tam je potok pojmenován jménem Podvěžník. Toto označení potoka vzniklo zřejmě podle zámecké věže, které se říká Vlašimka. Také je tu možnost, že v zaniklé vsi Střítěži u Klopiny se mohla nacházet nějaká místní věžička, kolem které potok protékal. Nynější název potoka zní Okenice. Existují tři varianty vzniku tohoto názvu:
Původně stál v zaniklé vsi Střítěži u Klopiny malý mlýn. Jeho mlýnská kola poháněl malý potůček, který se však při jarních oblevách velmi rozvodnil a voda někdy dosahovala až k samým oknům mlýna. Jednou se k oblevě přidala i ohromná průtrž mračen a byla strašná povodeň, kterou už léta nikdo nezažil, ani nejstarší pamětníci. Vše, co vodě stálo v cestě, bylo zničeno a odneseno a hladina vody dosahovala takové výše, že okny a dveřmi Střítěžského mlýna se voda nahrnula dovnitř a vše v něm zničila a spousta věcí uplavala ven z mlýna oknem. Po této události začali lidé v okolí nazývat potok Okenice, na památku této události.
Další ze známých pověstí se udává u pramene zmíněného potůčku. V jeho blízkosti stával dříve starý domek, který časem ještě více zchátral, a z toho důvodu ho jeho obyvatelé opustili. O pramen se nyní nikdo nestaral a tak pomalu zapadával listím a větvovím. Domek se během několika let rozpadl úplně, aniž by přečkala jedna stěna celá. Jednoho dne se tam přehnala strašná vichřice. Ta byla tak silná, že vyvracela statné stromy i s kořeny. Náhoda tomu chtěla, že pramen potoka byl zanesen kořeny jednoho stromu a zasypán zeminou, v které ten strom po desetiletí stával. Když vichřice přestala, vytryskl nový pramen přímo v troskách domu a to v místech, kde ležely zbytky okna. Podle tohoto nového místa pramene, začali lidé říkat potoku Okenice.
Také existuje krátká pověst o vzniku názvu úsovského potoka a ta zní: Potok v dřívějších dobách nebyl vyhlouben a regulován a tudíž tekl kolem domků stojících okolo. Když na jaře přišla obleva, tak voda z potoka dosahovala půl metru nad zem, pod úroveň oken. A z tohoto důvodu se potoku začalo říkat Okenice.

Pověst o vzniku názvu úsovského kopce Vyškovce
V dřívějších dobách se lid na Úsovsku živil také chováním ovcí. V místním panském dvoře měli veliké stádo, které muselo pást dvanáct místních pasáčků, dětí z městečka. Tito pasáčci chodili stádo pást na kopec severně od Úsova. Protože to bylo ve „výšce“ a pásli se tam „ovce“, začalo se tomuto kopci říkat „Vyškovce“. Pasáčci říkali, že pasou na Vyškovce, z čehož se postupem času přejmenoval kopec na nynější Vyškovec.

Pověst o hospodě U tří sov
Tato pověst se udává v době, kdy se na „hoře Medelské“ začala dolovat železná ruda. Chudí lidé, muži i ženy, kteří si chtěli dolováním trochu přivydělat, tam docházeli z velké dálky. Museli si s sebou nosit chleba na celý den a zapíjeli ho vodou z potoka, který tam tudy tekl. Ale večer byl už ten chleba tvrdý a mnozí šli o hladu domů, kde na ně moc jídla také nečekalo. Majitel dolu, nejspíš sám král, nechal na časté žádosti poddaných zřídit na západní straně od „hory Medelské“ hospodu, kde se mohli královi poddaní před namáhavou cestou domů posilnit a odpočinout si po těžkém dni. Tuto hospodu pak koupil jeden český měšťan z Olomouce, který měl strašně rád všechna zvířátka. Jednou našel v lese tři malé sovičky, o které se začal starat. Ty časem vyrostly, ale od hospody je nikdo nedokázal odehnat, i když už byly na svobodě. Měli tam totiž neustále hodně jídla. Vždycky seděly nade dveřmi a čekaly, než jim hospodský donese nějaké zbytky. A právě proto horníci začali říkat této hospodě „U tří sov“. Někteří z horníků si začali po vydaném povolení stavět své chaloupky blízko této hospody, aby nemuseli každý večer chodit i několik hodin pěšky domů a ráno zpět, a s nimi se tam nastěhovali i jejich rodiny, až tam po nějaké době vznikla hornická osada, pro kterou se ujal název „U tří sov“. Protože tento název byl dlouhý, začalo se této osadě říkat zkráceně jenom „U sov“. Přešlo pár století a na „hoře Medelské“ se už dávno nedoluje a malá hornická osada se změnila na malé městečko, kterému se říká Úsov.

Pověst o hradě na Mackově skalce
Nedaleko Úsova je malý lesík – Mackova skalka. Takto se tento lesík nejmenuje dlouho, každý mu totiž říkal podle příjmení majitele. Kdysi dávno jej vlastnil nějaký Werner, byl to němec, který začal po Úsově a jeho okolí vyprávět, že tam našel v hromadách kamení tajnou chodbu, postavenou z kamenných kvádrů, které byly postaveny terasovitě v kruhu. Tato chodba vedla do místností, které byly plné starých knih, listin a nábytku. Bylo tam i několik obrazů, z kterých bylo zřejmé, že na tomto místě stával kdysi hrad, který sloužil k ochraně okolí před vpády cizích vojsk. Byl ale zbourán a nový se postavil o kopec vedle, tam, kde nyní stojí úsovský zámek. Lidé po něm chtěli, aby jim donesl ukázat nějaké ty staré listiny a on s tím kupodivu souhlasil. Tvrdil ale, že mu to chvíli potrvá, než nějaké důkazy donese, že je to velmi obtížná cesta a nebezpečná, že se jde dlouho po schodech dolů, které jsou samá díra a bez zábradlí. Nakonec odešel, ale od té doby, jej nikdo nikdy nespatřil. Povídalo se, že asi spadl na těch starých schodech do nějaké díry a tam i umřel, protože se nedokázal sám dostat zpět. Od těch dob v místech Mackovy skalky bloudí jeho duše a straší potomky těch, kteří mu nevěřili a donutili jej jít si pro svoji smrt. U něho doma v podnájmu pak bylo nalezeno několik starých listin, které si odnesl farář na úsovskou faru a tam je schoval, protože tyto listiny nedokázal přečíst.

Pověst o zkamenělém zámku
Nedaleko Úsova se nachází kopec, kterému se říká Vyškovec. Tento je z jedné své strany ukončen strmou skálou. O tomto místě se vypráví, že tam stával zámek v kterém žilo spousta poddaných. Majitel zámku měl krásnou dceru, která si měla vzít za manžela cizího krále z daleké země. Když však přišel, tak ho odmítla, protože byl na jedno oko slepý, a on celý zámek proklel a všechno se hned proměnilo v kámen. Tak vzniknul kamenný zámek s velkou kamennou zahradou před ním, ale protože to už je hrozně dlouho, co se to vše událo, tak kámen zvětral a skoro celý se rozpadl. Zůstala po něm jenom strmá kamenná stěna na kopci Vyškovci.

Pověst o vzniku názvu Svatá studánka
Na úsovské farnosti byl jednou jeden farář, který se na své neštěstí zamiloval do jednoho děvčete, do zámecké služky, která k dovršení jeho neštěstí jeho lásku opětovala. Bohužel se oni dva nesměli stýkat. Mladý farář, kudy chodil tudy přemýšlel o tom, jak to vymyslet, aby se oni dva mohli tajně stýkat a scházet se. Až jednou na to přišel. U studánky, ke které chodili úsovští občané pro vodu nechal postavit velký dřevěný kříž se socho Ježíše Krista. Nechal tam zhotovit pár jednoduchých laviček a pak všem oznámil, že se na tomto místě bude konat kázání o náboženství. Přišlo tam tehdy mnoho lidí a časem se na okolních stromech objevily i svaté obrázky, které tam úsovští sousedé pověsili. Farář tam nechal zřídit klekátko pro modlitby náhodných tuláků a na původním místě studánky vystavěl z křemelinových kamenů novou studnu z které nechal vyčnívat trubku, z které tekla neustále čirá voda. Ta byla velmi chutná a tekla jak v létě za největšího sucha, tak i v zimě, kdy v okolí bylo vše zamrzlé. A protože tato voda z trubky ze studánky neustále tekla, lidé si časem začali mezi sebou říkat, že je to vlastně zázrak. Začali tedy tomu místu říkat Svatá studánka. Tohoto okamžiku využil farář a každou noc se ke Svaté studánce vydával a na otázku kam jde tak pozdě v noci prohlásil, že se jde modlit ke Svaté studánce. On si však místo modlení prokopával tunel od studánky k zámku, až se mu to po roce podařilo. Tajnou chodbu následně pečlivě zamaskoval a touto skrytou cestou se nepozorovaně dostával do místního zámku za svou milou.
Ještě počátkem 19. století chodili staří lidé ke této Svaté studánce posedět a popovídat si a při této příležitosti si do lahví nabrali i vodu ze studánky, která nikdy nepřestala téci až tehdy, když po vyhloubení nedaleké obecní studně se hladina vody ve studánce snížila a již neměla sílu z potrubí vytékat. V místě Svaté studánky nechali zabetonovat skruž a vodu dále odvedli do obecní studně. Svaté obrázky ze stromů a kříž se sochou a klekátkem i s lavicemi byly po válce rozkradeny a zbyla pouze nepřístupná studánka pod betonovou skruží a tato pověst, která byla sepsaná na základě vzpomínek okolo bydlících.

Pověst o třech sesterských hradech
V dávných dobách měl jeden bohatý šlechtic se svou paní tři dcery, i když z celého srdce si přál mužského potomka, aby mu mohl předat vládu nad rozlehlými končinami, které mu od nepaměti patřili. Nestalo se však podle jeho přání a on se nakonec rozhodnul, že své pozemky rozdělí na tři stejné území pro každou z jeho dcer. Také v každé části nechal vystaviti pevný zděný hrad, ale ne náhodně, nýbrž tak, aby z jednoho hradu bylo vidět na zbylé dva. Také mezi nimi nechal vyhloubit tři podzemní chodby, které je spojovaly navzájem a které byly tak velké, že jimi projelo spřežení tažené dvěma koňmi. Po vstupu jeho dcer do věku dospělého se jeho tři děti provdaly a každá se odstěhovala do nového panství, zděděného hradu s pozemky. Těmto třem hradům byly dány názvy Úsov, Bouzov a Mírov. Jednou se z hradu mírovského ozvala zpráva v podobě znaků vytvářené hořícími loučemi, že se od Zábřehu valí velké vojsko. Na Mírově, Úsově a Bouzově se začali připravovat na boj ale vojsko oblehlo pouze hrady Úsov a Mírov. Na Bouzov nedošlo a to bylo pro rodné sestry štěstí, neboť tam se přemístili sestry i se svými rodinami a sloužícími a odtud poté zásobovaly hrady Úsov a Mírov. Vojáci totiž tyto hrady obléhaly a chtěli nechat lidi vyhladovět. Po celé tři měsíce obléhalo vojsko hrad Úsov a Mírov až konečně odtáhlo s nepořízenou zpět k Zábřehu. I zavládlo období velkých radostí z vyhrané bitvy. Radost však kalila jedna záležitost a to ta, že vojáci vydrancovali všechny domy v Úsově a na Mírově a část z nich i byla podpálena a byla zničena. Vše se ale časem dalo do pořádku a na obléhání se brzy zapomnělo.

Pověst o vzniku vsi Střítěže u Klopiny
V dobách dávno minulých držela mládež úsovská s mládeží klopinskou velké přátelství. Při jednom prodeji kravky na úsovském trhu však došlo k podvodu a majitele kravky z Úsova ošidil klopinský podvodník. I pohádali se oba dva, ale nic se hádkou nevyřešilo, protože kravka v tu dobu už byla prodaná a reklamace v té době neexistovala. Doma to vše pak řekl ošizený majitel kravky své rodině a jeho syn si s kamarády počkali na syna klopinského podvodníka. Pak ho zbili a vykoupali v rybníku a se smíchem se vraceli domů. Zmlácený synek to však okamžitě řekl zase svým klopinským kamarádům a ti zase vtrhli do Úsova, kde se strhla velká rvačka. Obě dvě skupiny mladíků museli zastavit až vojáci z úsovského hradu. Každý si odseděl pár dnů šatlavy za veřejné pobuřování a pak se mohli vrátit teprve domů. Avšak od té doby se začali úsovští a klopinští mládenci nenávidět, protože svalovali vinu jeden na druhého. V každém vhodném okamžiku vyvolávaly mezi sebou hádky a příležitostné rvačky. Když už to trvalo skoro celý rok, nechala vrchnost, rozezlena neustálými žádostmi o pořádek od starších lidí, mezi obcí Klopinou a městem Úsovem strážní budku se dvěma strážnými, kteří měli za úkol dohlížet na nekalé skutky obou skupin raubířů. Nebylo to však nijak platné. Chasníci dováděli stále a dokonce při jedné vzájemné potyčce, když stráž chtěla zasáhnout, zničili mládenci dokonce samotnou strážní budku a rozutekly se domů. Tu se vrchnost rozhodla pro rázný čin a nechala tam ubytovat celou jednotku strážných. Tito již dokázali mladíky zkrotit a nastolit pořádek mezi oběma místy. K těmto strážným se časem začali stěhovat jejich rodiny a s povolením vrchnosti si v okolí vystavěli i své domky. Za pár desítek let se tam již nacházela malá vesnička, které lidi říkali Strážnice a pak zkráceně Strážka. Časem i tento název upadl v zapomnění a lidé to místo nazývali prostě Střítěž. I tento název se dnes již neužívá a je zapomenut stejně jako i někdejší nepřátelství mezi místní mládeží.

Pověst o úsovských bludičkách
Dříve se chodilo z Úsova do Medlova přes Černalovu skalku. A pokaždé, když bylo trochu pod mrakem, nebylo vůbec vidět na cestu. A to se v ten okamžik začali objevovat velké světlušky, za kterými člověk chtě nechtě musel jít. A vždy uprostřed Černalovy skalky zmizely a každý zjistil, že je po kotníky v bažinách a že se začíná pomalu propadat. Jen málokomu se podařilo odtamtud vyváznout živ a zdráv. Od těch dob se začali lidé Černalově skalce vyhýbat a začalo se chodit o několik set metrů jižněji, kde se nyní nachází současná silnice spojující Medlov a Úsov. Dneska se již neříká Černalova skalka ale Mackova skalka a bažiny jsou skoro všechny již dávno vysušené. Již nikdo neví, že v jejím zbytku se nalézá velký poklad, protože tam jednou procházel bohatý kupec se svým koněm a truhlicí zlata a stříbra, ale do Úsova přišel z Medlova pouze ten kůň, a lidé z okolí tvrdili, že tu noc, co se tragická příhoda stala, kdy se kupec i se svým majetkem utopil v bažině, bylo neobvykle velké množství světlušek než jindy.

Pověst o strašidlech za Pivovarem
V městečku Úsově je ulice Podlesí, a v ní místo, kterému se říká za Pivovarem, podle bývalého panského pivovaru, který tam kdysi stával. Po celé délce ulice protéká malý potůček s názvem Okenice. Kolem tohoto potůčku byly dříve vysázeny Lípy, které dorostly až do neuvěřitelné mohutnosti. A vždy v nočních hodinách se Lípy rozezvučely tesklivým tónem a říkalo se, že občas někdo slyší tiché kroky a jiný zase podivně naříkající vzlykot. Na místě bývalého pivovaru zbyla velká hromada kamení, kde si rádi hrávaly místní děti a jednou při oddělání jednoho kamene se z pod hromady vysunula bezvládná ruka. Děti se s křikem rozeběhly do svých domovů, odkud posléze vycházeli jejich otcové se podívat, co to vlastně viděli, neboť už dlouho nebyli děti tak rozrušené jako nyní. Po odházení velkých kamenů se zjistilo, že tam opravdu leží mrtvola muže. Byl místní švajcr, který pracoval na dvoře úsovském a jednou se ztratil a nikdo ho více nespatřil. Někdo ho zavraždil a okradl, a aby ho nikdo nenašel, tak ho i zaházel v místech, kde ho nikdo neměl najít. I rozneslo se mezi lidem, že se nebohý švajcr zjevuje o půlnoci na místě bývalého panského pivovaru a že tam obchází jeho vrah a čeká na dalšího kolemjdoucího. Jednou tam tudy šel starý tulák a tu bylo již k půlnoci, když se začalo cosi podivného dít. Z podzemní části věže lidově zvané Hladomorna se začali zjevovat světýlka, která krouživým pohybem stoupala po obvodu věže nahoru, kde se nad věží zatočila a zmizela. Tu se ozvalo mnoho tajemných hlasů žádajíce o pomoc a to už tulák nevydržel a lehl si tváří na zem a hlavu si přikryl rukama a začal se upřímně modlit o pomoc. Také v této poloze ho ráno našli místní obyvatelé, kteří měli nyní ještě větší strach jít v noci cestou za Pivovarem, protože tam straší i duše umučených nebohých lidí z Hladomorny. Tulák se z toho zážitku nikdy nevzpamatoval a stal se pomocníkem na úsovské faře, kde zůstal do konce svého života. Příští noc se na ta místa vydal jeden úsovský mládenec, který na strašidla nevěřil a v Boha také moc ne, ale ráno ho lidé našli spícího a znaveného ležet před místním kostelem. Celý den nepromluvil ani slovo až příštího rána se rozpovídal a sdělil farářovi, že do půlnoci se nic nedělo a tu uslyšel za sebou pomalé kroky. I myslel si, že to je někdo z místních lidí, co mu chtějí nahnat strach a otočil se. V místě bývalého pivovaru se procházela postava celá v černém, ke které najednou přiskočila jiná a velkým nožem ji probodla. Ozval se příšerný chechot a tu se z věže Hladomorny ozvaly úpěnlivé vzlyky a začali tam stoupat nebohé dušičky žádající ho o pomoc. A znovu se rozezněly tiché kroky, které mířily přímo k němu. I rozeběhl se dále pod Lípy do ulice Podlesí, ale kroků přibývalo, až byly slyšet z každé strany a všude zněl nářek a vzlykot a k tomu ty staré stromy tak divně hučely a šustily, že to mládenec nevydržel a rozeběhl se kolem bývalého pivovaru zpět. Zdálo se mu, že běží celý život a začal prosit Boha o život. Nohy se mu podlamovaly a on pořád před sebou viděl vraždu ubohého švajcra a utrpení mrtvých, kteří po smrti nemají svůj klid. Vysílením klesl na zem a bylo to zrovna u kostela, kam ho podvědomí přivedlo jako jediné místo pro záchranu vlastní duše. Tam jej i ráno našli. Z mladíka se od té doby stal vzorný křesťan a mnoho času trávil na modlitbách a v kostele. Od těch dob se málo komu místnímu chce jít ve večerních hodinách tou ulicí, i když je tam již v současnosti veřejné osvětlení a ne černočerná tma jako v době tohoto příběhu, staleté Lípy tam již kolem potůčku nejsou a potok také změnil částečně své koryto provedenou regulací. A na místě hrobu nebohého švajcra již stojí postavený dům, který mu slouží jako náhrobní kámen.

Pověst o strašidelné postavě
Když jsem byl malý a nechtěl jsem doma poslouchat, strašil mě můj dědeček tím, že si mě odnese duch ze Zámeckého lesa. Jak jsem stárnul, začal jsem se na toho ducha vyptávat a to si se mnou jednou děda sednul na louku za náš domek a začal vypravovat:
V době husitských válek byla zakázána jakákoliv soucitnost a nápomoc s husitskými přívrženci a porušení tohoto nařízení se trestalo i smrtí. Avšak i přes tento zákaz, měli husité v Úsově mnoho tajných přívrženců. Mezi jinými jím byl i jeden velmi bohatý žid, který za pomoci hradního hejtmana obstarával falešnými podpisy větší sumy peněz, které potom odevzdával husitům. Avšak nějakým způsobem, někdo to na něj řekl, se o tomto dověděla vrchnost a žida obžalovala. Když však pro něj poslali stráž, byl z Úsova pryč a od té doby jej nikdo nespatřil. Pouze se vypráví, že jeho hrob je prý sto kroků od úsovské hradní věže Vlašimky v zámeckém lese, kde leží i se svým obrovským bohatstvím. Prý ho nechal zavraždit hradní hejtman, aby ho žid nemohl prozradit na mučení před vrchností. Od těch dob nemá mrtvý žid v hrobě klid a za bouřlivých nocí musí chodit po zámeckém lese až do té doby, než jeho poklad někdo objeví a odevzdá husitům.
Dědeček skončil a já, zvídavé dítko, jsem se zeptal, jak nalezený poklad se může věnovat husitům, když tito již dávno nejsou. Děda mi odpověděl, že to nevadí, že za nalezený poklad se může zřídit husitské muzeum a že věc bude vyřešená.

Pověst o vzniku Bradla
Dědeček mi vyprávěl o vzniku Bradla. Nedaleko Úsova u pramene potoka Okenice, žil v dřívějších dobách velmi lakomý sedlák, lidmi zvaný Kapsa. Jednou k němu přišel čert a nabídnul mu lehké bohatství. To se ví, že lehce zbohatnout se nepodaří kdekomu a lakomý sedlák okamžitě souhlasil. Kvůli bohatství neváhal upsat svou duši ďáblu, který okamžitě s chechotem vytáhnul pekelnou smlouvu, v níž stálo: „Já, sedlák Kapsa, stvrzuji touto smlouvou, že po třiceti letech od tohoto dne, bude moje duše sloužit peklu za tři pytle zlatých penízů. To stvrzuji svým slovem.“ Ale lakomý sedlák chtěl, aby do smlouvy bylo připsáno ještě následující: „Ještě, než sedlák Kapsa bude odnesen do pekla, smí vyslovit své poslední přání, které je mu peklo povinno splnit. Pokud tak peklo neučiní, je sedlák Kapsa volný.“ Čert s tímto dodatkem souhlasil a vše se zatím zdálo být v pořádku. Po třiceti letech si přišel čert pro úkol, pro poslední přání sedlákovo. Lakomý sedlák Kapsa čertu pravil, že si přeje, aby poblíž pramene potoka Okenice vyrostl přes noc z kamene hrad, vysoký nejméně dvacet metrů a to dříve, než zakokrhá sedlákův kohout. Čert neváhal a zaletěl si do pekla pro posilu. On s ostatními čerty vzduchem nosili kameny od nedaleké vesničky na místo, kde je dnes na Bradle vysoká skála. Kameny lámali a pracně dolovali ze země a pracovali na stavbě hradu celou noc. Už byl hrad skoro dokončený, když lakomý sedlák vystrašil svého kohouta tak, že ten začal leknutím kokrhat o mnohem dříve, než bylo obvyklé. Když slyšeli čerti kokrhání sedlákova kohouta, zalamentovali, ale dělat s tím nic nemohli. Každý upustil svůj balvan na místě, kde zrovna letěl a všichni zmizeli zpět v pekle. Od té doby je na Bradle nedostavěný hrad, který se však za léta změnil k nepoznání a vesničce, od které odnesli ze země kameny, se začalo říkat na památku Kamenná.

Svatá studánka II.
V Úsově za místní osadou Podzámčí, či lidově zváno Za pivovarem, je v malém lesíku místo známé jako Svatá studánka. K ní občas zavítají pamětníci z širokého okolí a někdy i dokonce ze samotného Německa. Do roku 1947 tam byl postaven dřevěný kříž a na okolních stromech, které tam hojně rostly, byly připevněny svaté obrázky, které tam občas někdo připevnil. Nacházely se tam jak obrázky v rámech, tak obrázky bez rámů. Také tam ze stráně vyčnívala kovová trubka, ze které pomalu vytékal pramínek čisté vody, kterou okolní občané rádi používali pro její dobrou chuť. Avšak v roce 1947 se kříž za záhadných okolností ztratil (stopy v zemi, po jeho odtažení byly patrny k domku, kde tehdy bydlel devatenáctiletý Jan) a po vybudování místní vodárny i pramen přestal prýštit ze stráně, neboť byl sveden do blízké studně, která patřila k areálu nové vodárny.
Mezi lidmi okolo bydlícími se však udržela pověst, kterou tu chci nyní říci: V době, kdy se po okolních stráních proháněli pasáčkové se svými stády ovcí, se jednomu z nich, jmenoval se Matěj, zle poranila jeho nejmilejší ovečka na noze. Utrhl tedy pruh látky ze své již tak rozedrané košilky a obvázal ho ovečce kolem zraněného místa. Rána však krvácela dále a nešla žádným způsobem zastavit. Pasáček Matěj zaběhl k nedaleké studánce a látku v ní navlhčil. Když potom tuto látku přiložil na zraněné místo ovečky, stal se zázrak. Zranění se okamžitě zacelilo a za chvíli po něm nebylo vidu. Pasáček Matěj zavolal na své dva kamarády a honem jim tento zázrak vypravoval. Po vyslechnutí tohoto příběhu mu kamarádi poradili, aby o tom řekl svému pánu. Když tedy večer zavedl své stádečko domů do statku, přišel za ním statkář, aby následného dne nechal ovce ostříhat a pasáček mu při té příležitosti sdělil, co se dnešního dne zázračného přihodilo. Statkář se usmál a chtěl vidět tu zraněnou ovečku. Pasáček ji okamžitě ve stádečku našel a přivedl před statkáře. Ta však neměla na noze jediné škrábnutí. Statkář se na pasáčka rozčílil, protože předpokládal, že mu pasáček lže. Na zázraky nevěřil a ovce byla zdravá. I vyhnal pasáčka ze statku a Matěj byl nyní bez práce a bez bydlení. Také byl bez rodiny, protože byl sirotek. I rozhodl se, že zůstane dnešní noc v lese a druhý den půjde dál, kam ho nohy povedou. A také se rozhodl, že ještě zničí tu studánku, kvůli které přišel o živobytí. I rozeběhl se pasáček ke studánce, aby se jí pomstil za nedůvěru statkáře, když v tom pár kroků od svého cíle spatřil ležet muže s velmi zkrvavenou rukou a nohou. Sklonil se nad ním, a tu ho neznámý muž chytil zdravou rukou kolem krku a těžce pravil, aby mu chlapec pomohl. Ten však odvětil, že lékař je dneska ve vedlejší vesnici u těžkého porodu a že on nezná nikoho, kdo by mu mohl pomoci. Nakonec si Matěj vzpomněl na zázračnou moc studánky a nabídl cizinci alespoň zmírnění bolestí přiložením obkladů namočených ve studánce. Cizinec souhlasil a pasáček mu zraněná místa omyl vodou ze studánky a ovázal látkou z cizincovi košile. Po chvíli si cizinec oddychnul a viditelně se mu ulevilo. Matěj mu mezitím pověděl svůj příběh, jak zachránil ovečku a jak ho za to statkář vyhodil ze statku. Za chvíli cizinec zjistil, že se může procházet a že zranění jsou téměř vyhojená. Cizinec se chtěl pasáčkovi odvděčit a ptal se ho, co chce za záchranu života. Matěj mu však řekl, že jediné jeho přání je to, aby šel za statkářem a pověděl mu, že ta voda opravdu léčí a že ten příběh o zachráněné ovečce je pravdivý. Cizinec mu to slíbil, ale nejprve musí najít svého koně a něco si nutně zařídit v Čechách. Cizinec odkulhal a pasáček osměl u studánky. Už ji nechtěl rozbít a pomstít se, místo toho se šel vyspat do poblíž stojícího seníku. Druhý den ráno se Matěj probudil a smutně se vydal cestou necestou. Šel čas a pasáček se potloukal po okolních vesnicích a snažil se vydělávat na kousek chleba a sýra různými pracemi, které kdo chtěl. Jednoho dne, přesně rok poté, co se přihodila příhoda u studánky, přijela do Úsova královská družina, kterou všichni okolo žijící občané vítali, protože to byla velkolepá událost. Matěj tam nesměl chybět. V doprovodu této královské družiny Matěj poznal zachráněného cizince a ten jej také poznal a pokynul mu, aby jej následoval na hrad. Tam jej po uvítacích ceremoniích nechal zavolat sám král a za záchranu jeho věrného jmenoval Matěje vrchním pasáčkem na královskými stády. Matěj nevěřil svým uším. Bude pást největší stádo zde v okolí. Jaké štěstí. Král i jeho družina chtěla však ještě vidět tu studánku. Matěj je tam zavedl. Král od dětství napadal na levou nohu a nepatrně kulhal. Když tam dorazili, poklekl král u studánky a pomodlil se a potřel si levou nohu vodou ze studánky a opět se pomodlil. Když vstal a prošel se – stal se zázrak – král byl zdravý a po kulhání nebylo ani památky. I znovu poklekl a dlouze se modlil celý šťastný, že je zdravý. Potom prohlásil tuto studánku za svatou, nechal to místo vysvětit místním knězem a nechal tam také vybudovat velký dřevěný kříž a klekátko pro pocestné, kteří od té doby tam chodili a uzdravovali se ze svých zdravotních potíží. Po odjezdu královské družiny se pasáčkovi – nyní již vrchnímu pasáčkovi Matějovi omluvil statkář, že mu nevěřil a Matěj byl velmi spokojený. Místní od té doby říkají tomuto zázračnému místu svatá studánka a za každé uzdravení tam každý přinesl obrázek některého ze svatých a připevnil ho na okolní stromy.

Jak pasáček ke štěstí přišel
U jednoho bohatého sedláka pracoval za trochu jídla a šatstva sloužil malý chlapec, jemuž jinak neřekli, než pasáček. Neměl sourozence, pouze doma mu stonala jeho stará matička, která velmi rozuměla léčivým bylinám a toto tajemné umění naučila i svého synka, aby mohl pomáhat v nemoci. Pasáček vždy ráno vyhnal na pastvu malé stádo sedlákových kravek a k večeru se s nimi vracel zpět na statek. Jednoho večera, když se vracel z loukami posetých kopců směrem na Medlov od Úsova, spatřil na zemi ležet bezvládného muže ve šlechtickém obleku a kolem jeho hlavy se rozprostírala krvavá skvrna. Pasáček neváhal, muže obrátil tváří vzhůru a zranění mu ovázal svou košilí. Muž se trochu probral a těžce pravil, aby mu chlapec sehnal někoho, kdo jej ošetří, a aby si pospíšil, že je šlechtic. Pasáček neznal nikoho jiného než svou matku a šlechtic tedy souhlasil s tím, aby jej odvedl k ní. Pasáček tedy podepřel vrávorajícího šlechtice a pomalu se spolu vydaly do pasáčkova domu. Pasáčkova nemocná matka dávala svému synku užitečné rady, jak má šlechtici pomoci a pasáček se snažil, seč mu jeho chabé síly stačily. Šlechtic si nakonec u pasáčkovy matky pobyl celé dva dny a pak, ještě nemocen, se vydal na vypůjčeném koni od místního kováře do Čech, neboť tam nese prý důležité poselství. Kdyby se mu nesplašil kůň a nerozbil si hlavu o kámen, už by tam dávno byl. Při odjezdu ještě slíbil pasáčkovi, že se mu odmění, až se zase dostane do Úsova. Poté odjel a život pasáčka se vrátil do zajetých kolejí. Po roce od této příhody na úsovský hrad zavítal sám král. Všichni lidé stáli kolem prašné cesty po které jel v kočáře taženém čtyřmi koni sám král se svým průvodem. Každý, kdo tam byl, provolával slávu a král jim za to z kočáru kynul rukou a občas vyhodil nějaký zlatý peníz. K večeru, když pasáček zahnal statkářovi kravky do statku, se tam objevil královský posel, že se má pasáček okamžitě dostavit na hrad. Ten neváhal a okamžitě se tam odebral. Když tam došel, byl předveden před samotného krále, vedle něj stál i pasáčkem uzdravený šlechtic. Král pasáčkovi poděkoval za záchranu šlechticova života a za odměnu se od nyní stává pasáček hradním sluhou a bude i se svou matkou bydlet na hradě v Úsově. A tak toho dne, se z ubohého pasáčka krav stal dvorní sluha na hradě Úsovském, kde vykonával svou práci pilně a svědomitě a ještě téže noci se se svou matkou přestěhovali do krásné komůrky na zdejší hrad.

Pověst o založení kaple svatého Rocha I.
Po smrti Jana Šembery z Boskovic vymřel tento rod po meči. Tento zanechal po sobě pouze dvě dcery a to Anna Alžbětu a Kateřinu. Anna Alžběta si vzala za manžela Karla z Liechtensteina a byla velmi věřící. Když jednou darovala kostelu svatého Vavřince v Hradečné překrásné ornáty, slíbila také úsovským občanům, že jednou nechá postavit i kapli v Úsově, jak prý sama sobě již dříve v modlitbách přislíbila.
Jednou poté jela se svým kočárem taženém šesti koňmi se svým manželem a s doprovodem do Nových zámků, když tu náhle nedaleko Úsova spřežení samo od sebe zastavilo a koně na místě poklekli a nechtěli se hnout z místa. Kněžna Anna Alžběta vystoupila a na obloze se objevil obraz kapličky vedle postavy svatého Rocha. Kněžna v tom viděla Boží znamení, poklekla na šarlatový polštář a vztáhla ruce k nebi a začala se modlit. Svatý Rochus jí pokynul a ona na tom místě nechala na památku postavit kapličku zasvěcenou právě svatému Rochu, jak již dříve slibovala.

Pověst o založení kaple svatého Rocha II.
Při jedné z cest Anny Alžběty Liechtensteinové z Úsova na svůj lovecký zámeček v Nových Zámcích se nedaleko její oblíbené spřežení splašilo a kočár i se šesticí koní zapadl do bažiny, která byla podél cesty v lesním porostu. Kněžna a kočí se naštěstí zachránili, ale její koně se utopily a s nimi všechny šperky, co tam měla. Protože nedávno před touto pohromou slíbila úsovským občanům, že v okolí vystaví kapličku jako poděkování za skončení morové rány, rozhodla se, že ji postaví právě na místě neštěstí, jak poděkování za ukončení nákazy, tak jako i náhrobek pro svá zvířata. Tato kaple byla zasvěcena svatému Rochu a pod ní je ukryto její převážené bohatství, které s sebou měla.

Pověst o založení kaple svaté Barbory
Za Jiřího z Vlašimi se u Úsova na hoře Medelské začala dolovat železná ruda ve větším množství a také tam byly zřízeny hamry. Do Úsova se tedy začali stěhovat osadníci z široka daleka, aby nemuseli trávit několik hodin pochodu z práce a do práce ze svých domovů. Jednoho dne šli mládenci večer z práce domů a tu spatřili na malém pahrbku v lese zář. Rozeběhli se v to místo a spatřili tam stát na vyvýšeném kameni svatou Barboru – patronku havířů. I poklekli úsovští mládenci na holou zemi a počali se modlit. Svatá Barbora jim sdělila, aby nechali vystavět na tomto místě setkání kapličku, ke které by mohli utíkat v době nouze a bídy. Pak svatá Barbora zmizela a horníci se rozeběhli domů, aby tuto novinu rozhlásili po Úsově a sdělili vrchnosti.
Tato kaple byla vystavěna roku 1522 a byla zasvěcena svaté Barboře, patronce horníků a k ní přicházeli lidé z široka daleka se svými problémy a přáními. Dokonce tam pravidelně přicházelo procesí ze samé Mohelnice. Kaplička však byla zpustošena za švédských válek a nakonec i zrušena v roce 1783. Okolní lidé si však hlavní oltář přenesl do kaple ve Veleboře a do předsíně farního kostela v Úsově byla umístěna krásná barokní socha svaté Barbory.

Pohanské obětiště na Vyškovci
V Úsově na kopci Vyškovci je uprostřed pole místo, které se neobdělává a rostou tam odedávna dva keře. Na tomto místě dříve nekřesťané uctívali svého Boha Slunce. Měli tam obřadní kámen a nosili tam své dary s tím, že potom budou mít dobrou úrodu. Dostali se však k tomuto místu svatí Cyril a Metoděj, kteří tomuto pohanskému náboženství udělali konec. Občas se potom ještě sice stalo, že se tam někdo pokusil něco obětovat, ale byly to pouze ojedinělé pokusy. Na začátku devatenáctého století se tam ještě stále nacházely zvířecí kosti, ale ty byly zničeny. V dnešní době toto místo neslouží jako pohanské obětiště, ale stále má svou sílu, a přežívá netknuté uprostřed pole.

Pohádka o buchtovém skřítku
Kdysi dávno, kdy ještě existovaly pohádkové bytosti, tak půda kolem Úsova byla rovná, bez propadlin. Hluboko pod zemí žili skřítkové, kteří tam dolovali zlaté poklady a drahokamy a schovávali je ve velkých hrncích, které se kolem Úsova často nacházeli. Jeden skřítek, kterého ostatní neměli moc rádi, protože se neřídil dávnými pravidly, chodil potajmu k jedné staré vdově na buchty, které mu velmi chutnali a za které jí dával zlaté poklady. Dělal to tak velmi dlouho, až se u něho objevil král skřítků a řekl mu, že pokud v tom bude pokračovat, zahubí tím celou říši skřítků. Celý rok se tedy skřítek vyhýbal vdově i jejím skvělým buchtám, ta ale chtěla další poklady, protože chtěla naplnit všechny truhlice co měla doma a tak upekla nejvoňavější buchty co uměla a šla k lesu, kde dříve potkávala skřítka. Skřítek buchty hned ucítil, ale i když věděl, že je nesmí, vůně byla tak silná, že se vdově ukázal. Když potom buchty i viděl, nechal se vdovou usmlouvat, že za každou buchtu co sní, jí dá jeden malý drahokam. Když se potom zakousl do první buchty, ozvala se rána a všichni skřítkové zmizeli a tam, kde kopali své poklady a drahokamy, tam se objevila velká díra. Proto se kolem Úsova nyní nalézá tolik jam a prohlubní.

Čarodějnice na Vyškovci
Vždycky, když bylo svatého Jana Křtitele, tak se na místo zvané Vyškovec slétali čarodějnice z širokého okolí. Tu noc bylo obvykle špatné počasí, foukal silně vítr a pršelo. Měsíc ani mraky nebyly vidět a krávy a kozy ten večer nechtěly dávat ani kapku mléka. Zvířata narozená v ten den umíraly do roka a každý měl špatnou náladu. Mnozí lidé z Úsova v tu noc slyšelo divné zvuky, které vydávali šaty čarodějnic, když prolétali kolem jejich komínů na koštěti. Když se všechny slétly, dali se do divného tancování plného křiku a pokud se v tu chvíli poblíž objevil jakýkoliv člověk, tak jej nemilosrdně utancovali k smrti. Avšak jakmile se ozvalo první zakokrhání, rozletěly se všechny čarodějnice do svých domovů a vedli svůj normální život až do příštího roku, kdy jim začala další čarodějnická noc.

Pověst o vášnivém lovci

Cyril a Metoděj na Úsově

Další

Pověst o Václavu I. na Úsově II.
Staré ústní podání vypravuje, že jeden král „jednovoké“ trávíval podzimní dobu na hradě Úsově. Bavívával se lovem ryb v řekách i potocích na pstruhy bohatých, chytáním ptáků do sítě v lese řečeném „Humenec“ a honem na zvěř všelikou v lesích „Doubravě“, „Na Bradle“, „Ve Žďáru“ a „Polance“, na vodní ptactvo v rozsáhlých bahniskách podél řeky Moravy na levém břehu se prostírajících, jimž dávány různé názvy jako „Moraviska“, „Černá bahna“ apod.

Pověst o Svatošovi na Mírově
Pověst o strašidlech v lese Karniku
Pověst o vzniku hradu Mírov – Zábřežsko v období feudalismu (Březina)
Tři pověsti o vzniku části Klopiny – Rasov
Kříž v lese Mírovském
Arthur Pollak:
Pověst o bílé paní z úsovského ghetta
Nosič vody Jone
Ger mezi židy
Pověst o prvních židech v Úsově
Pověst ve znamení Kudduš – ha – šem
Pověst o boháči Šaltielovi
Mnich Kaistran a obvinění z rituální vraždy
Pověsti o Bradle – dvě
Pověst o třech hradech II.
Kytička pověstí z Litovelska – Stoklas Eugen
Šembera na Úsově
Silná Anna
Makas, Sontág, Šléška, Poštulka, Lolek