Něco z historie rodu Řmotů
3. 3. 2010
Odkud rod Řmotů pochází? Držme se této linie pro základní představu:
Matěj Řmot, narozen před 1721 neznámo kde
Libor Řmot, narozen 15.7.1741 v Řimicích
Josef Řmot, narozen 16.3.1796 v Řimicích 19
Kateřina roz. Řmotová, narozena 20.4.1829 v Řimicích 19
Marie roz. Řmotová, narozena před 1860 neznámo kde
Leopold Řmot, narozen 14.9.1880 ve „Storzendorf“
Aloisie roz. Řmotová, narozena 2.9.1904 v Králové
Emílie roz. Vachutková, narozena 5.8.1927 v Králové 57
Miloslava roz. Kuxová, narozena 20.4.1960 v Úsově 180
Martin Farkaš, narozen 17.7.1978 v Zábřeze na Moravě
K původu rodu Řmot mohu říci pouze to, že ode dne 8.7.1724, kdy proběhla svatba Matěje Řmota (před 1721) s Magdalenou roz. Milenovskou v Řimicích, žila tato rodina a jejich potomci v Řimicích na statku s číslem 19. Až můj prapradědeček Leopold Řmot (1880) se odstěhoval do Králové (záleží na tom, co znamená jeho rodiště „Strorzendorf“), kde žili další tři generaci Řmotů. Více jsem po tomto rodu nepátral, ale vím o dalších Řmotech, například se jeden syn odstěhoval do Úsova (19. století) a další do Klopiny (současnost). Toto bude cílem mého dalšího bádání.
Ze života Leopolda Řmota a jeho manželky Aloisie.
Hermína Orsowy napsala: „Měli jsme jednou psa, který se jmenoval Valdýn. On přišel jednou domů do světnice a jak ho tatínek viděl, začal křičet, ať si všichni vylezou na lavici, protože si myslel, že má nějakou vzteklinu. Ale pes se schoval pod postel a kňučel tam, a když mu bylo lépe, tak vylezl. Ale bolest mu zůstala a nakonec jsme ho museli utratit. Maminka chtěla vědět, co mu bylo, a zjistilo se, že měl zapletená střeva. A od té doby, když u nás doma bylo ticho, tak jsme volali, ať si všichni vylezou na lavici a smáli jsme se tomu.
Také tatínek vykládal o válce, že jednou byla tak velká přestřelka, že se chtěl jenom schovat na pole pod mandelem, ale zjistil, že už tam jeden voják je schovaný. Ten na něho křičel, aby tam k němu nechodil, že pokud tam někdo střelí dělostřeleckou kouli, že budou mrtví oba dva. Tatínek tam tedy nešel a to bylo jeho štěstí, protože tam dělostřelecká koule spadla a toho druhého vojáka zabila.
Také měl tatínek prostřelenou ruku, kvůli čemuž byl v lazaretě a tím pro něho pak válka skončila.“ Volně přepsáno z dopisu ze dne 22.7.1997.
V knize je napsáno: Lidé na dědině žasli, když statkář Eduard Poštulka, který na Liechtensteinův dvůr v Králové přijel po roce 1923 jako nový majitel, a který vykořisťoval své poddané kde mohl, přijel do obce v automobilu. Při jeho prohlížení se pantáta Řmot neudržel a pravil: „Ale, pane šéf, to není celý vaše!“ „Jak pak to?“ – obrátil se na něho lakomý Poštulka. Řmot říká: „To jedno kolo je moje! O to jste mě ošidil!“ Statkář Poštulka se rozhněval a rozkřičel. A přede všemi pantátu Řmota ze dvora vyhnal a propustil z práce. A potom se Řmotovi stěhovali z Králové do Hlivic.
Zde je popisován slovní konflikt Leopolda Řmota a jeho zaměstnavatele Poštulky. Statkář tehdy zvítězil...
Ze života Leopolda Řmota (1910) a Marie, jeho manželky
„Marie Řmotová – žila nejprve v Řimicích. Pracovala jako švadlena v domácnosti. Vyučila se u paní mistrové Stejskalové v Červené Lhotě. Když si syn Miroslav založil rodinu, odstěhovala se s námi do rodinného domku v Litovli, který jsme si koupili. Maminka žila s námi ve společné domácnosti a pomáhala vychovat tři děvčata Věru, Alenu a Mirku, které z manželství vzešly. Byla velmi spokojená. Říkávala, že jsou to její nejšťastnější léta. Se ztrátou manžela se nikdy nevyrovnala. Stále žila s nadějí, že se tatínek a manžel vrátí. Nikdy nenavázala novou známost, žila pro Mirkovu rodinu. V listopadu 1976 ji postihla mozková příhoda. Manželé se společně dovedli postarat o nemocnou maminku. Po šest roků vytvářeli vhodné podmínky v domácím ošetřování až do její smrti. Zemřela 28. srpna 1982 doma.“ (Dopis ze dne 20.8.2009 od Anny Řmotové)
„Miroslav Řmot – když mu byly 4 roky, ztratil tatínka. Základní školu navštěvoval v Bílé Lhotě, středoškolské vzdělání získal na Obchodní akademii v Olomouci. Celý život pracoval jako technicko – hospodářský pracovník (zásobovač) až do důchodu. Byl svědomitým, starostlivým, hodným tatínkem a manželem. Miloval hru na housle, francouzský jazyk. Hrál pro svou zálibu i na harmoniku a klavír. Rád tančil. Nemoc a smrt jeho maminky ovlivnila nemálo jeho život. Stejně měl rád své dcery, miloval každé ze svých šesti vnoučat. Vždy se těšil na společné chvíle strávené při nedělních obědech, protože rád viděl všechny pohromadě. Neměl rád černou barvu, smutek a měl rád život. V 63 letech Mirka postihla těžká, vleklá nemoc, mozková příhoda, která ho upoutala na 5 a půl roku na lůžko. Nemoc zmařila všechny jeho plány. V domácím ošetřování jsem se o něho starala s děvčaty. Pomáhali i vnoučata, musel se překládat z postele na vozík. Zůstal úplně bez pohybu. Jeho srdce umlklo ve čtvrtek 7. července 2005 v LDN ve Dvorcích, kde byl po tři týdny léčen na oboustranný zápal plic.“ (Dopis ze dne 20.8.2009 od Anny Řmotové)
Ze života rodiny Zbořilové
„Teta Františka Zbořilová byla rodačka z Mezic. Narodila se v r. 1919 – 1996. Byla všimlivá, obětavá, svědomitá a pracovitá. Je známá také tím, že pomáhala při úklidu a výzdobě Nákelského kostela. Roznášela na požádání parte. Ráda pracovala na políčku, kde pěstovala pro rodinu brambory, zeleninu i květiny. Bydlela v Nákle č. asi 76. Zemřela v 77 letech.
Její syn Ruda nar. 1941 – 1983 bydlel na domku s babičkou v Mezicích, po její smrti tam bydlel sám. Celá léta těžce pracoval v kravíně, pomáhal různě na stavbách. Byl pracovitý, velmi důvěřivý. Po výplatě často platil v hospodě kamarádům. Také jim půjčoval těžce vydělané peníze, které mu často nevrátili. Zemřel svobodný, bezdětný na nemoc páteře v nemocnici v Olomouci ve věku 42 roků.“ (Dopis ze dne 21.9.2009 od Anny Řmotové)
Ze života Františka Řmota
„Strýc František se dožil jenom 24 let. Byl to malíř, umělecký, a namaloval několik obrazů. Část jich byla zničena po úmrtí jeho sestry Aloisie Vachutkové z Úsova, jeden se však zachoval a má ho Martin, vnuk. Strýc padl ve válce. Bylo to zrovna v den jeho 24. narozenin. Měl prý zrovna veliký strach a tak chodil skrčený v příkopu, jenomže mu to nepomohlo a zbloudilá kulka si jej tam našla a byl zastřelen. Zůstal pochovaný v Polsku. Jeden jeho kamarád z vojny to přišel říct jeho mamince Aloisii Řmotové.“, ze vzpomínek Emílie Kuxové.
Ze života Jana Řmota
„Strýc Jan umřel také mlád. Byl zamilovaný do jednoho děvčete, která jej také milovala, ale vdala se pro peníze za jednoho starého sedláka. Jan to nedokázal pochopit a z nešťastné lásky se oběsil v Úsově v maštali u Doubravských, vedle dřívější budovy knihovny na náměstí.“, ze vzpomínek Emílie Kuxové.
Matěj Řmot, narozen před 1721 neznámo kde
Libor Řmot, narozen 15.7.1741 v Řimicích
Josef Řmot, narozen 16.3.1796 v Řimicích 19
Kateřina roz. Řmotová, narozena 20.4.1829 v Řimicích 19
Marie roz. Řmotová, narozena před 1860 neznámo kde
Leopold Řmot, narozen 14.9.1880 ve „Storzendorf“
Aloisie roz. Řmotová, narozena 2.9.1904 v Králové
Emílie roz. Vachutková, narozena 5.8.1927 v Králové 57
Miloslava roz. Kuxová, narozena 20.4.1960 v Úsově 180
Martin Farkaš, narozen 17.7.1978 v Zábřeze na Moravě
K původu rodu Řmot mohu říci pouze to, že ode dne 8.7.1724, kdy proběhla svatba Matěje Řmota (před 1721) s Magdalenou roz. Milenovskou v Řimicích, žila tato rodina a jejich potomci v Řimicích na statku s číslem 19. Až můj prapradědeček Leopold Řmot (1880) se odstěhoval do Králové (záleží na tom, co znamená jeho rodiště „Strorzendorf“), kde žili další tři generaci Řmotů. Více jsem po tomto rodu nepátral, ale vím o dalších Řmotech, například se jeden syn odstěhoval do Úsova (19. století) a další do Klopiny (současnost). Toto bude cílem mého dalšího bádání.
Ze života Leopolda Řmota a jeho manželky Aloisie.
Hermína Orsowy napsala: „Měli jsme jednou psa, který se jmenoval Valdýn. On přišel jednou domů do světnice a jak ho tatínek viděl, začal křičet, ať si všichni vylezou na lavici, protože si myslel, že má nějakou vzteklinu. Ale pes se schoval pod postel a kňučel tam, a když mu bylo lépe, tak vylezl. Ale bolest mu zůstala a nakonec jsme ho museli utratit. Maminka chtěla vědět, co mu bylo, a zjistilo se, že měl zapletená střeva. A od té doby, když u nás doma bylo ticho, tak jsme volali, ať si všichni vylezou na lavici a smáli jsme se tomu.
Také tatínek vykládal o válce, že jednou byla tak velká přestřelka, že se chtěl jenom schovat na pole pod mandelem, ale zjistil, že už tam jeden voják je schovaný. Ten na něho křičel, aby tam k němu nechodil, že pokud tam někdo střelí dělostřeleckou kouli, že budou mrtví oba dva. Tatínek tam tedy nešel a to bylo jeho štěstí, protože tam dělostřelecká koule spadla a toho druhého vojáka zabila.
Také měl tatínek prostřelenou ruku, kvůli čemuž byl v lazaretě a tím pro něho pak válka skončila.“ Volně přepsáno z dopisu ze dne 22.7.1997.
V knize je napsáno: Lidé na dědině žasli, když statkář Eduard Poštulka, který na Liechtensteinův dvůr v Králové přijel po roce 1923 jako nový majitel, a který vykořisťoval své poddané kde mohl, přijel do obce v automobilu. Při jeho prohlížení se pantáta Řmot neudržel a pravil: „Ale, pane šéf, to není celý vaše!“ „Jak pak to?“ – obrátil se na něho lakomý Poštulka. Řmot říká: „To jedno kolo je moje! O to jste mě ošidil!“ Statkář Poštulka se rozhněval a rozkřičel. A přede všemi pantátu Řmota ze dvora vyhnal a propustil z práce. A potom se Řmotovi stěhovali z Králové do Hlivic.
Zde je popisován slovní konflikt Leopolda Řmota a jeho zaměstnavatele Poštulky. Statkář tehdy zvítězil...
Ze života Leopolda Řmota (1910) a Marie, jeho manželky
„Marie Řmotová – žila nejprve v Řimicích. Pracovala jako švadlena v domácnosti. Vyučila se u paní mistrové Stejskalové v Červené Lhotě. Když si syn Miroslav založil rodinu, odstěhovala se s námi do rodinného domku v Litovli, který jsme si koupili. Maminka žila s námi ve společné domácnosti a pomáhala vychovat tři děvčata Věru, Alenu a Mirku, které z manželství vzešly. Byla velmi spokojená. Říkávala, že jsou to její nejšťastnější léta. Se ztrátou manžela se nikdy nevyrovnala. Stále žila s nadějí, že se tatínek a manžel vrátí. Nikdy nenavázala novou známost, žila pro Mirkovu rodinu. V listopadu 1976 ji postihla mozková příhoda. Manželé se společně dovedli postarat o nemocnou maminku. Po šest roků vytvářeli vhodné podmínky v domácím ošetřování až do její smrti. Zemřela 28. srpna 1982 doma.“ (Dopis ze dne 20.8.2009 od Anny Řmotové)
„Miroslav Řmot – když mu byly 4 roky, ztratil tatínka. Základní školu navštěvoval v Bílé Lhotě, středoškolské vzdělání získal na Obchodní akademii v Olomouci. Celý život pracoval jako technicko – hospodářský pracovník (zásobovač) až do důchodu. Byl svědomitým, starostlivým, hodným tatínkem a manželem. Miloval hru na housle, francouzský jazyk. Hrál pro svou zálibu i na harmoniku a klavír. Rád tančil. Nemoc a smrt jeho maminky ovlivnila nemálo jeho život. Stejně měl rád své dcery, miloval každé ze svých šesti vnoučat. Vždy se těšil na společné chvíle strávené při nedělních obědech, protože rád viděl všechny pohromadě. Neměl rád černou barvu, smutek a měl rád život. V 63 letech Mirka postihla těžká, vleklá nemoc, mozková příhoda, která ho upoutala na 5 a půl roku na lůžko. Nemoc zmařila všechny jeho plány. V domácím ošetřování jsem se o něho starala s děvčaty. Pomáhali i vnoučata, musel se překládat z postele na vozík. Zůstal úplně bez pohybu. Jeho srdce umlklo ve čtvrtek 7. července 2005 v LDN ve Dvorcích, kde byl po tři týdny léčen na oboustranný zápal plic.“ (Dopis ze dne 20.8.2009 od Anny Řmotové)
Ze života rodiny Zbořilové
„Teta Františka Zbořilová byla rodačka z Mezic. Narodila se v r. 1919 – 1996. Byla všimlivá, obětavá, svědomitá a pracovitá. Je známá také tím, že pomáhala při úklidu a výzdobě Nákelského kostela. Roznášela na požádání parte. Ráda pracovala na políčku, kde pěstovala pro rodinu brambory, zeleninu i květiny. Bydlela v Nákle č. asi 76. Zemřela v 77 letech.
Její syn Ruda nar. 1941 – 1983 bydlel na domku s babičkou v Mezicích, po její smrti tam bydlel sám. Celá léta těžce pracoval v kravíně, pomáhal různě na stavbách. Byl pracovitý, velmi důvěřivý. Po výplatě často platil v hospodě kamarádům. Také jim půjčoval těžce vydělané peníze, které mu často nevrátili. Zemřel svobodný, bezdětný na nemoc páteře v nemocnici v Olomouci ve věku 42 roků.“ (Dopis ze dne 21.9.2009 od Anny Řmotové)
Ze života Františka Řmota
„Strýc František se dožil jenom 24 let. Byl to malíř, umělecký, a namaloval několik obrazů. Část jich byla zničena po úmrtí jeho sestry Aloisie Vachutkové z Úsova, jeden se však zachoval a má ho Martin, vnuk. Strýc padl ve válce. Bylo to zrovna v den jeho 24. narozenin. Měl prý zrovna veliký strach a tak chodil skrčený v příkopu, jenomže mu to nepomohlo a zbloudilá kulka si jej tam našla a byl zastřelen. Zůstal pochovaný v Polsku. Jeden jeho kamarád z vojny to přišel říct jeho mamince Aloisii Řmotové.“, ze vzpomínek Emílie Kuxové.
Ze života Jana Řmota
„Strýc Jan umřel také mlád. Byl zamilovaný do jednoho děvčete, která jej také milovala, ale vdala se pro peníze za jednoho starého sedláka. Jan to nedokázal pochopit a z nešťastné lásky se oběsil v Úsově v maštali u Doubravských, vedle dřívější budovy knihovny na náměstí.“, ze vzpomínek Emílie Kuxové.
