Něco z historie rodu Merta
Zpracovává se ... nové informace, Mertovi v Lošticích a Fryčovicích atd.
Odkud rod Mertů pochází? Držme se této linie pro základní představu:
Matěj Bartel Merta narozen před 1611 neznámo kde
Jan Merta, narozen 18.12.1631 ve Stavenici
Pavel Merta, narozen 17.1.1662 ve Stavenici
Jiří Merta, narozen 18.2.1704 neznámo kde
Václav Merta, narozen 1735 neznámo kde
Marianna Mertová, narozena 9.3.1784 neznámo kde
Madalena Kluková, narozena 1.3.1808 v Úsově 82
Jan Blažek, narozen 4.11.1838 v Úsově 109
Aloisie roz. Blažková, narozena 18.3.1882 v Úsově XXX
Aloisie roz. Řmotová, narozena 2.9.1904 v Králové
Emílie roz. Vachutková, narozena 5.8.1927 v Králové 57
Miloslava roz. Kuxová, narozena 20.4.1960 v Úsově 180
Martin Farkaš, narozen 17.7.1978 v Zábřeze na Moravě
Zde mohu říci, že Mertové pochází ze Stavenice, kde celou dobu žili. Nepátral jsem po jejich přesných datumech v matrikách, toto mě teprve čeká, ale domnívám se, že jsem s tímto rodem docela daleko v době minulé a zatím není třeba jej šířeji rozšiřovat, protože nemám žádné pokračující větve. Možná by stálo za snahu nalézt pokračování kroniky Mertovi, kde je dosti jmen z doby před sto lety, ale já našel a kontaktoval jen některé a zbytek snad časem. O původu stavenických Mertů z Úsova zatím se přikláním k pisateli jejich kroniky, že je to možné. Jsem ve spojení s jedním z Mertů, bydlištěm v Postřelmově, který vlastní Buriánkovu kroniku, kde jsou i Úsovští Mertové. Snažím se nalézt dokladové spojení. Takže příště snad více k tomuto rodu. Jsem rád, že se mi podařilo sehnat střípky kroniky, kterou sepsal Hynek Merta (1885) a těším se, až se budu moci seznámit i s kronikou Buriánkovou.
Mertovi dle kronik
„Kronika starého selského rodu Mertova, který od 16. století drží starobylý selský grunt číslo 16 ve Stavenici u Mohelnice na Moravě.“
Hynek Merta (1885) započal své dílo takto: „O původu našeho rodu. Nebude jistě na škodu, když jeden každý z nás bude pátrat po rodokmenu svého příbuzenstva a napíše do své rodinné kroniky aneb jiného díla, jak a co byl v zápiskách grutovních, matričních i jinde viděl a od lidí dobré vůle pravých slov o tom slyšel. Zatím však i já chci jen stručně napsati o původu našeho rodu, co jsem podle vypravování svých rodičů slyšel a z různých zápisků čerpal, do nichž jsem měl také příležitost nahlédnouti a je důkladně prozkoumati. Jméno Merta je českému uchu dosti nezvyklé a zdálo by se, že podobá se svým útvarem leč francouzskému Merito = skutečnost, je tomu jinak. Toto jméno jest utvořeno z křestního jména Martin nebo Merten s přidáním slovanské koncovky a, tak jako Honza nebo Franta. Podobný tvar tohoto jména se objevuje ve smíšeném území na severní Moravě a též i v jižních Čechách. Martinové byli městští úsovští rychtáři, kteří podle vypravování byli příbuzní půhončích Martinů v Předmostí u Přerova. Tito byli původu slovanského. V třicetileté válce byl Martin majitelem dvorce Půhončího u Mohelnice, před tím regentem (vládcem) na panství mírovském, kteréžto panství po bitvě na Bílé Hoře připadlo i s městem Mohelnicí kardinálu Františku z Ditrichštejnů. Zmíněný Martin postavil u Mírova boží muka a opatřil ji česky ozdobnou gotikou psaným nápisem, který doposud na poněmčelém mohelnicku hlásá, že kraj ten býval český. Jméno Merta jest na severní Moravě velmi zhusta rozšířeno a tvar jeho se poprvé objevuje v úsovských urbářích kol roku 1650, z té doby, kdy se jména germanisovala. Rod Mertův náleží mezi nejstarší selské rody na Moravě, z něhož vzešlo několik rychtářů. Také prý řeky Merta, která Jeseníky probíhá, obdržela své jméno po Mertech, kteří tu dodnes žijí. Mnozí Mertové hospodařili na svých gruntech na Mohelnicku, Úsovsku, Zábřežsku a Litovelsku. Tak na příklad v Úsově, na Pančavě, ve Stavenici, Polejci, Třeštině, Hlivicích, Veleboři, Dubicku, Hrabové, v Libině u Mohelnice. Z tohoto rodu vzešlo také několik významných osobností, jichž jména jsem do této kroniky zapsal. Jiné větve téhož rodu žijí dosud v Praze, v Zábřeze, v Plzni, Litovli, v Polsku a Rumunsku. Podle vyprávění mého otce, přišli prý předkové našeho rodu na Moravu a do Čech v době 30ti leté války ze Španěl.“
Dále Hynek Merta (1885) se snaží zachytit nejstarší rodové vztahy v rodině Mertově: “Rod Mertův ve Stavenici na gruntě čís. 16 a jeho větvě. Velmi pohnuté jsou dějiny rodu Mertova, který se řadí mezi nejstarší selské rody na Moravě a jehož větev zakotvila ve Stavenici. Podle nejstarších zápisků přišli Mertové do Stavenici v 30ti leté válce, kolem roku 1645. Nejstarší urbáře z roku 1564 – 1600 vykazují ve Stavenici v téže době 13 usedlíků, z nichž podle jmen se tu ani jeden rod nezachoval.
První člen našeho rodu ve Stavenici Merta Jan, přišel pravděpodobně roku 1645 z Úsova, čemuž také mnohé urbariální fase a gruntovní zápisky panství Úsovského nasvědčují. Podle lánského rejstříku z roku 1656 komisí potvrzeného roku 1678, byl Merta Jan pololáníkem na čís. 16, měl 44 měřic polí II. tř. Oženil se dne 8. května roku 1668 a měl za manželku Marijanu ?, - její příjmení neznámo. Měli svatbu v kostele sv. Stanislava v Mohelnici. (Pro časté vystupování vody z břehů řeky Moravy a přítoků, byla Stavenice roku 1783 přidělena k farnosti Úsovské). Z tohoto manželství vzešel jediný syn jménem Pavel, roku 1670. Podle uchovaných listin měl statek čís. 16 tyto povinnosti čili úroky platiti dvakrát ročně: O sv. Jiří a sv. Václavu, po každé 16 grošů, 5 denárů, pak 1 slepici a 12 vajec. Úrok: slepice a vejce se odváděl nemocnici Úsovské. Tyto povinnosti měli Staveničtí od roku 1519, když byla obec Stavenice Jiříkem z Vlašimě, pánem na Úsově věnovaná Úsovské nemocnici. To platilo pro půlláníky. Robota: 3 dní týdně s koňmi u dvora panského orati – robota vorná. Tažná robota – vožení drv na zámek, vožení sena odkudž se rozkáže. Robota ruční – obilí a seno žíti na panském, taktéž seno hrabati a roztřísati po 1 dni. Drva k zámku roubati 1 den. Pomoc pro opravu zámku, pivovaru, dvoru, mlejnu a rybníků fůrami a pěšky činiti. Na hony zvířecí a zaječí povinen jest choditi a zvěř nadháněti. Hospodář Merta Jan, ač měl velké těžkosti s robotami v době nejhorší, předce svým přičiněním své hospodářství velmi povznesl. On dal základ ke vzniku několika větví rodu Mertova jak mnohé doklady k tomu nasvěečují.
Merta Pavel, narozen roku 1670 převzal grunt od otce svého Jana, když mu bylo 27 roků. Pojal za manželku Marijannu ?. Roku 1707 dne 18.2. narodil se jim syn Jiří. V době, kdy hospodařil na gruntě čís. 16 ve Stavenici, hospodář Pavel, začaly na severní Moravě selské rebelie. Z téže doby připomíná se selská bouře ve Stavenici, o čemž svědčí vydaný list na Úsově den 7. září 1680, jež zní: Protože tato obec Stavenice před mnoha lety ustanovené robotě se protivila, také svým vrchnostenským představeným mnoho nepříjemností a rebelii natropila, rozhodla její Utvá? Knížecí vrchnost panujících vévodů, na žádost o zachování robot pro častější příjem, ráčila konečně vydati resoluci sub dato Valčice, dne 24. ledna t. r. – o robotní povinnosti této obce. Když však ale mezitím řečená obec Stavenice – poslušně o prominutí prosila, místo povinných robot sama nabídla odváděti za to činži, která také milostivě ratifikovaná byla a stanoveno: ročně 50 rejnských zlatejch – splatných podle usnešení knížecího ouřadu v Ausowie – při čase sv. Michala a to: 25 tolarů moravských, podle měsíčního výkazu čís. 26 a ostatní vždy dodatečně vyúčtovati. 7. září 1680, B. v. Schöneich. Sigil Ausovského zámku. Byla to doba (kol rok u1672) pro selský stav velmi zlá. To se také dočteme v zápiskách farního arch. matr. děkan. z roku 1672. Obec Stavenice byla tudíž povinna odváděti povinnosti úsovské nemocnici, leč však následkem doby válečné a jiných ještě důvodů platiti nemohla.
Merta Jiří, naroz. roku 1707, oženil se roku 1730 s manželkou Annou ?. Převzal grunt číslo 16 od svého otce Pavla roku 1730. Hospodář Jiří měl tři děti: syna Matyáše, naroz. roku 1730, dceru Marii Annu Teklu, naroz. r. 1731, syna Václava, naroz. roku 1735.
Nejstarší syn Matyáš oženil se r. 1752 s manželkou Alžbětou ?, původem z Úsova. Roku 1753 dne 17. září narodila se těmto rodičům dcera Marie Anna. Hospodář Matyáš přežil ve Stavenici válku Slezskou roku 1740 – 42. V téže válce se ubytovala ve Stavenici a po celém okolí vojska pruská. Robotní poměry byly stále horší, až nesnesitelné, neboť roku 1732 opět selské bouře oživly. Merta Matyáš byl majitelem usedlosti (dvoučtvrtláníkem). Měl 50 měřic orného pole, 6/8 zelenářské zahrady, 4/8 úhoru pustého. Z luk míval 14 dvojspřežných fůr sen. Podle poznamenání z roku 1713, ze dne 18. srpna, jakož i nařízení z roku 1738, patent Karla VI., měl grunt č. 16 tyto roční povinnosti: Povinná robota: od sv. Jana do sv. Michala po ¼ roku s 2ma koňmi týdně 3 dny a jedna osoba týdně 3 dny pěšky. V ostatní době ¾ roku s dvěma koňmi týdně, 3 dny pěšky. Roční povinnosti: Zemská daň: 31 zlatých, 17 krejcarů. Gruntovní vrchnostenské poplatky: o sv. Jiří 42 krejcarů 4 haléře, o sv. Michalu 42 krejcarů 4 haléře. Drůbeží desátek: o sv. Jiří 1 kuře a 12 vajec. Tento desátek jakož i vejce nechť od přítomného i nastávajícího majitele tohoto gruntu čís. 16, jsou v naturaliích úsovské nemocnici odváděny. Peněžní činže z kořalky: (kořalečné), o sv. Jiří 30 krejcarů, o sv. Michalu 30 krejcarů. Kromě běžné roboty měl hospodář na gruntě ještě tyto povinnosti: u dvora panského stříhati ovce, ta to však dostával plat. Za každých 6 kusů starých ovcí 1 krejcar a za každých 12 kusů jehnad taktéž 1 krejcar. Kromě této práce resp. výdělku, byl povinnen v zimě nebo v létě bez nucení pole obdělávati a to podle potřeby. Dále pak na honitbu choditi ( i když hon na vysokou zvěř se odbýval) a sítě a smečky dovážeti i odvážeti. Když nastalo při dvoře panském žatí trávy, ječmene aneb ovsa, obdržel každý robotník denně: 3 žejdlíky piva (dolno – rak.), 1 bochník chleba vážící 1 ½ libry. Taktéž všichni sousedů byli povinni občas na sousedící louky a les panský dohlížeti. Dvorním reskriptem ze dne 10. února 1783 bylo nařízeno, aby všechny roboty byly zaměněny za dávky a platy, a roku 1846 na věčné časy. Roku 1755 narodil se šťastným manželům syn jménem Matyáš. Hospodář Matyáš prodal svému bratrovi Václavovi grunt čís. 16 roku 1762. Mertové byli příbuzní s hospodářem Lochem z Úsova čís. 63, domnívám se, že manželka Matyáše Merty měla v Úsově statek a proto se odstěhovali do Úsova. Kup učiněný mezi Matyášem a Václavem Mertou: Matyáš Merta, rolník prodává svůj starej grunt (čís. 16) jež od starodávna míval v polích a mezích k tomu 2 koně, 1 pluh, 1 ruchadlo a 3 brány Václavovi Mertovi z čísla 16 za 800 zlatejch. Dne 12.ter 9bris léta Páně 1762, svědkové Jiří Smeykal, rychtář, Tomáš Smeykal, Martin Blanka, Fr. Vašíček, konšelé. Pozn. kol roku 1750 byl dědičný rychtář na čís. 1 Jan Bös, roku 1762 byl rychtářem Jiřík Smeykal. Po intabulaci gruntu nastala hospodáři Václavovi velká úloha, neboť doba poválečná (rok 1763), pořád ještě brzdila hospodaření, ba i mnohdy nadprůměrná námaha na vše nestačila. Václav Merta byl nejen dobrým hospodářem, ale i vzorným včelařem. V obci Stavenici a zvláště na gruntě čís. 16 pěstovalo se od nepamětných dob včelaření, kterážto tradice se zachovala až na naše časy. Také brtnictví (lesní včelaření) vzkvétalo v lesích i u Stavenice, čemuž také pojmenování tratí „na brtích“ a ústní podání starších občanů nasvědčuje. Později však vzalo brtnictví v našem kraji za své, ono se již více nevzpamatovalo.
Hospodář Václav měl za manželku Kateřinu – původ její neznám. Z jejich šťastného manželství vzešlo deset dětí: syn Ignác, naroz. dne 17.1.1766, který však předčasně zemřel, dcera Alžběta, naroz. 21.2.1768, syn Jan Nepomuk, naroz. 1.1.1770, dcera Marie Anna, naroz. 7.2.1772, záhy však zemřela, syn Josef, naroz. 11.2.1773, syn Antonín, naroz. 10.4.1777, dcera Marie Anna, naroz. 9.3.1784, dcera Barbora, naroz. 1781, dcera Kateřina, narozena r. 1787, syn Ignác, naroz. roku 1789. Dcera Barbora, r. 1781, provdala se roku 1801, dne 1. června za Fr. Kociána, domkaře z Mitrovic u Moravičan. Její starší sestra Marie Anna, 1784, provdala se roku 1804 za Valentina Kluky, rolníka z Úsova. Z tohoto rodu pocházel Jan Kluka, řídící učitel v Kremačově u Mohelnice. Jmenovaný byl velmi vzdělaný a výborný učitel.
Za hospodáře Václava Merty, činila výměra gruntu čís. 16 – 28 jiter 1108 2/6 čtver. sáhů pozemků, podle Josefin. katastru obce Stavenice z roku 1789. Hospodáři sousedé: Jan Vašíček, rolník na čís. 15, měl 15 jiter, 858 4/6 čtv. sáhů pozemků. Jan Smejkal, domkař na čís. 17 měl 2 jitra, 558 4/6 čtv. sáhů pozemků. Rod Vašíčkův ve Stavenici vymřel v 19. století. Mejstarší tradiční rod Smejkalův ze Stavenice žije doposud v Úsově.
Nejstarší syn Václavův – Jan 1770, absolvoval hospodářskou školu a byl také patrně hospodářským úředníkem, snad na panství Úsovském?... Pro jeho velké znalosti o hospodářství, zdědil grunt čís. 16 a oženil se s manž. Magdalenou rozenou Jílkovou ze sousední vesnice Třeštiny. Hospodář Jan Merta byl nejen vzorný zemědělec, ale také horlivý včelař a pěstitel drůbeže. Mělť četnou rodinu, z níž však vzešlo několik vzácných členů rodinných: Nejstarší byl syn František, narozen roku 1802. Kmotři při jeho křtu byli Ignác Merta, bratr Janův a manželka jeho Kateřina. Dcera Marianna, 13.11. roku 1803. Syn Jan, roku 1805, viz. dále. Dcera Magdalena, naroz. roku 1808. Dcera Barbora, naroz. 15.10.1811. Syn Ignác, naroz. 31.6.1813, byl to můj dědeček. Syn Josef, naroz. 3. října 1816, 18. února roku 1898, viz. dále. Syn Isidor, naroz. 17. února 1820, viz. dále.
Nejstarší syn Janův – jménem František převzal grunt čís. 16 roku 1830 a hospodařil tu velmi pilně až do roku 1863. Výměra gruntu čís. 16 značně vzrostla a to tím, že jednak v té době hospodářství se lepšilo a druhé, že sedláci a menší statky obdrželi příděl z obecních pozemků. Tenkráte měl tento statek as 70 měřic polí a luk; částečně i lesa s úhorem 15 měřic. V roce 1858 lehlo 5 usedlostí na hořejší části obce popelem a mezi těmito i číslo 16. František byl bratrem Ignáce Merty (mého dědečka), neměl však potomků po meči. I vzal k sobě na grunt tehdy mladého synovce Ignáce naroz. r. 1834 – v Hrabové (mého tatínka) za svého nástupníka. Jmenovaný s nevšední radostí převzal na sebe velký úkol a počal ještě jako svobodný chasník na gruntě hospodařit.
Brzy na to oženil se můj otec Ignác s manželkou Františkou (mojí matkou) roz. Widermannovou, dcerou Ant. Wiedermanna, rolníka čís. 7 z Třeštiny. Viz dále. Můj otec Ignác pocházel z „větve hrabovské“, kterou podle pořadí uvádím: Ignác Merta, rolník ze Stavenice (dědeček), naroz. 31. června 1813, obdržel grunt čís. 18 v Hrabové u Dubicka. Založil tak „větev Hrabovskou“. Jeho manželka byla z rodu Horký, dcera Antonína Horkého z Hrabové. Jejich děti: dcera Anna, naroz. 20. prosince r. 1830, syn Antonín, naroz. 2. října r. 1832, syn Ignác (můj otec), naroz. 4.9.1834, zemřel dne 2. června 1901 ve Stavenici, dcera Marianna, naroz. 20. srpna 1836, dcera Josefa, naroz. 22.8.1838, dcera Františka, naroz. 22.8.1838, dvojčata, Josefa , dcera Josefa, naroz. 19.10. roku 1841, syn Isidor, mladší, naroz. 31.1.1843 (později hospodář čís. 42 v Janoslavicích), syn František, naroz. 18.6. r. 1845, dcera Jenovéfa, naroz. 29.8.1847.
Idnác (můj otec) oženil se teprve v 28 letech, t.j. 27. ledna 1863 s maminkou, které bylo 17 let ( roku 1846). Oddaní byli v dubickém chrámu Páně Odp. Vincencem Brichtou, farářem před svědky: p. Ignácem Mertou z Třeštiny čís. 3 a p. Janem Hamplem z Troubelic. Františka (moje maminka) rozená Wiedermannová. Otec její Antonín Wiedermann, syn Floriána Wiedermanna, rolníka v Třeštině a jeho manželky Terezie, rozené Simeon Wiedermann z Třeštiny (říms. katol.). Matka její Marianna, dcera Isidora Jílka a jeho manželky Marianny, rozené Josef Žouželka z Kozova u Bouzova. Mamince na křtu byli kmotři Josef a Cecílie Urbáškovi z Kozova. Kup gruntu Ignácem jest zapsán dne 4. února 1863 u Okres. soudu v Mohelnici za 6000 zlatých.
Větev Janoslavická: Zakladatelem větve Janoslavické byl nezapomenutelný hospodář a lidumil Merta Isidor. Poněvadž hospodařili dva, nazýván jest „starším“. Merta Isidor naroz. roku 1820, ve Stavenici, syn Jana Merty roku 1770, viz. zpět. Roku 1842 dne 27. června oženil se s manželkou Magdalenou roz. Jílkovou, dcerou rolníka ze Stavenice. Převzal grunt v Janoslavicích u Rohle čís. 42. Jeho souladné manželství bylo bezdětné a proto si vzal k sobě svého synovce, kterého sobě oblíbil. Byl to můj strýc Isidor Merta mladší, roku 1843 ve Stavenici, viz. dále. Isidor Merta starší byl vzorným hospodářem a horlivým vlastencem. Rád vypravoval o svém rodu a historii rodové, z čehož jsem i já pro své zápisky velmi mnoho načerpal. Jeho přání udržet starou tradici na gruntě ve Stavenici ztroskotalo!... Krátce před svou smrtí, léčil se vodoléčbou u proslulého Dr. Šebestiána Kneipa v Bavořích. Tam opatroval jej můj bratranec František Hampl z Troubelic, později hospodář na gruntě Wernerově. Ve své závěti ze dne 1. června roku 1894 založil „Mertovu nadaci“. Pro chudé pilné žáky Stavenické 1000 zlatých a pro tytéž žáky Janoslavické 1000 zl. Dále pro chudé Stavenické občany 200 zl., a pro tytéž občany Janoslavické 200 zl. Peníze jsou uloženy v záložně Loštické. Úroky z těchto peněz mají se rozdělovat vždy ve výroční den jeho smrti. Na školní budovu v Janoslavicích daroval 100 zlatých. Kromě jmenovaných darů věnoval ještě jiné částky na jiné účely. Byv zaopatřen svátostmi umírajících koop. P. Tomášem Kristekem – zemřel na Marasimus senilis, dne 2. prosince 1896. Pohřben jest dne 5. prosince r. 1896 za velké účasti lidu z celého okolí na hřbitově v Rohli odp. Janem Ryšavým, farářem tamtéž. V upomínku na Isidora Mertu, velkého dobrodince a lidumila, připomíná ladný obraz sv. Isidora – jeho sv. patrona, který jest vymalován na stropě v kapli Janoslavické. Požehnaná budiž jeho světlá památka v naši milé rodině na věky!
Isidor Merta mladší, rolník v Janoslavicích, grunt čís. 42. Byl syn Ignáce Merty, rolníka ze Stavenice, potom v Hrabové u Zábřeha. Narodil se dne 31. ledna 1843. Jeho matka Magdalena Mertová, byla dcerou Antonína Horkýho, rolníka z Hrabové. Isidor Merta byl bratr mého otce – můj strýček. Hospodařil na gruntě čís. 42 s manželkou Josefou rozenou Čápovou, dcerou Antonína Čápa, rolníka z Dubicka. Jejich děti: dcera Josefa, provdaná za poštmistra v Šumvaldě, dcera Hermína, zemřela smrtí nepřirozenou, dcera Anna, byla v klášteře, nyní ivd. Učitelka ve Stonařově u Jihlavy, dcera Františka, provdala se za Františka Zajíčka, rolníka v Janoslavicích na dědičný grunt čís. 42 tamtéž. Zemřela náhle na otravu krve dne 31. července roku 1926. Dcera Františka píchla se při kydání hnoje pod malíček na noze. Ránu podceňovala a v okamžiku, kdy se jí zdálo, že nastává obrat k lepšímu, zemřela. Janoslavická větev po přeslici vymřela na gruntě čís. 42, roku 1926 a vlastní jej nyní František Zajíček, manžel Františky roz. Mertové. Josefa Mertová, manž. po Isidoru mladšímu, darovala pozemek na novou školní budovu v Janoslavicích, pod podmínkou hostinské koncese na její výměnu, což se také stalo. Je to nynější hostinec „U zelené lípy“, je na něm p. Jan Berka, muž její vnučky Marie, roz. Zajíčkové. Dále nechala na mezi svého pole zbudovati pěknou sochu piety P. Marie bolestné.
Větev Polejcká: Syn Jana Merty roku 1770 a bratr Isidora Merty staršího ze Stavenice byl: Josef Merta, rolník v Polici u Úsova. Narodil se ve Stavenici na gruntě číc. 16, dne 3.10. r. 1816. Jeho manželka Josefa. Josef Merta se dožil vysokého stáří – zemřel dne 18. prosince roku 1898 (82 roků). Po něm tu hospodařil František Klimek, 19. června roku 1842, manželka jeho Josefa rozená Mertová, 9. září roku 1841, zemřela dne 4. března roku 1918. Měli 3 děti: syna Františka a dcery Josefa a ?. Syn František, stal se knězem, později farářem v Klimkovicích ve Slezsku.
Větev Jana Merty: Jedna z nejzajímavějších větví našeho starobylého rodu jest větev Jana Merty, filosofa, později hejtmana býv. rakouské armády a jeho dětí. Jen Merta, hejtman I. třídy – narodil se ve Stavenici na gruntě čís. 16 roku 1805 jako druhorozený syn Jana Merty, rolníka ze Stavenice. Běh života a proměnlivost času, často opomíjí mnohé rodinné členy a stává se pak, že tito přicházejí úplně v zapomenutí. Ač teprve minulo od narození Jana Merty hejtmana 12. pěš. pluku 130 let, již nikdo téměř v jeho rodišti a snad ani v rodině jeho neznal. Jan Merta, založil „větev významných mužů“, s kterýmiž se může málokterý rod honositi. A nyní něco z jeho života: Doba víru válečného a časté napětí staré monarchie rakouské nutila k tomu, že mnozí vojáci musely tehdy sloužiti osm až 12 roků. I stalo se, že mnohý občan jen na krátko domu zavítal a opět musel na vojnu. Příčinou toho také bylo, že mnohý občan zanechal svého původního zaměstnání a vstoupil do vojska. Tentýž osud stihnul po studijích Jana Mertu, když dne 27. dubna roku 1829 byl odveden k 12. pěšímu pluku, kdež pak setrval až do konce svého vojenského působení roku 1860 dne 30. dubna, kdy stal se hejtmanem I. třídy. Byv pak pensionován, zemřel dne 28. prosince roku 1886 v Bratislavě. Přesto, že manželka jeho Josefa Soribe pocházela z rodu neslovanského, snad původem Rumunka, nechal své děti učiti česky. Dva jeho synové sloužili jako vyšší důstojníci v Čechách ve vojsku, později v Polsku. Třetí syn jménem Theodor, žil ve Vídni a zemřel roku 1920 tamtéž. Z manželství Jana Merty, hejtmana, vzešlo sedm dětí: dcera Ida Anna Antonie, naroz. 30.3.1835, syn Emanuel, naroz. 3.11. roku 1836, syn Karel, naroz. 14.10.1839, syn Ignác, naroz. 2.11.1841, dcera Otílie, naroz. a 2.10. r. 1845, dcera Josefa Johanna, naroz. 18.11.1849, syn Theodor, naroz. 8.11. r. 1853. Nejstarší syn Emanuel Merta, narodil se roku 1836 v Rabu v Uhrách, byl odveden dne 23. září roku 1851 k pěšímu pluku čís. 41 baron Sivkovich. Dne 1. srpna roku 1854 byl podporuč. 2. třídy. Dne 13. dubna 1859 podporuč. 1. třídy. Dne 13. května 1859 nadporučíkem. Dne 12. června 1865 hejtman 2. třídy. Dne 1. října 1871 hejtman 1. třídy. Dne 1. května 1873 majorem. Dne 1. dubna 1876 podpluk.. Dne 1. května 1879 plukovník. Dne 1. května 1885 generál major. Dne 1. května 1890 polním maršál. Dne 1. května 1898 polním zbrojmistr. Dne 1. června 1899 šel do výslužby. Roku 1899 byl za jeho výtečné vojenské služby a zásluhy povýšen do stavu šlechtického. Jako polní maršál oženil se roku 1892 dne 6. února se slč. Klotyldou Grünvaldovou (naroz. dne 29. prosince r. 1864) z Worochty u Belce v Haliči (Polsko). Z tohoto manželství vzešly 2 dcery: dcera Klotylda Antonie, naroz. dne 23. října roku 1894, dcera Marie Josefa Pelagie, naroz. dne 7. července roku 1897.
Emanuel Merta, svobodný pán z Mertů byl: velitelem 9. korp. a velícím generálem v Josefově v Čechách, c. a k. skutečným tajným radou, držitelem pěšího pluku č. 94, rytířem řádu železné koruny I. tř., rytířem řádu Františka Josefa, majitelem vojenského záslužného kříže s válečnou dekorací, majitel vojenské záslužné medaile na červené stuze, majitel válečné medaile a vojenského služebního znaku II. tř. pro důstojníky. Jeho stavovská činnost: Roku 1851 až 1854 byl přidělen do olomouckého kadetního oddílu, v říjnu roku 1855 až do července r. 1857 byl učitelem pluku kadetní školy tamtéž. Od dubna až do července roku 1859 byl batail. Adjustant, jinak rot. služba. Od 1. října 1861 byl frekventantem válečné školy: 1. listopadu roku 1863 byl přidělen generálnímu štábu zemsk. popisné kanceláři pro vnitrozemí, dne 1. dubna roku 1864 u generál. Štábu II. armádního velitelství ve Veroně, ve válečném tažení roku 1866 u železnič. oddíl. dopravy jižní armády, pak front. Komisařem v Gradišce (Přímoří), od 1. října roku 1866 u generál. velitelství v Zadaru (Dalmácie), od 1. května roku 1868 u vojensk. zeměpis. velitelství v Sibini (Sedmihradsko), od 1. května roku 1871 náměstkem říšského ministerstva války u královského uherského komunikačního ministerstva pro řízení komunikační výstavby v Uhráh a Sedmihradech. V měsíci září téhož roku, zúčastnil se dobrovolně velkého cvičení a závěrečných manévrů mezi městy Pešti a Vacovem (Uhry) u štábu 31. pěší divise, od 1. listopadu roku 1876 byl činným v kanceláři pro operativní a významné práce generálního štábu, od 1. května roku 1879 byl k dispozici šéfa generálního štábu, který jemu svěřil vědecko odborné a zvláštní práce, roku 1880 byl vyšším členem vojenské mise velkých manévrů v Itálii, od 5. září 1882 byl velitelem pěšího pluku čís. 50 a jako takový zúčastnil se velkých manévrů roku 1883 v krajině u Máros Vasárhely a r. 1884 byl velitelem 1. horské brigády v Mostaru (větší manvéry mezi Autovacem a Ulokem), od 1. ledna 1886 velitelem válečné školy, roku 1887 zúčastnil se cesty s generálním štábem v západní Haliči a 1891 na závěrečných manévrech u Schwarzenau jako znalec – rozhodčí. Roku 1892 zúčastnil se cesty s generální štábem v Slavonii a informační cesty ve východní Haliči, následujícího roku pak s generálním štábem navštívil Halič u Krakowa, dodatečně jako rozhodčí velkých manévrů u města Krakowice a ?, roku 1894 velké inspekční cesty s generálním štábem v Kraňsku a Přímoří, roku 1894 dne 21. června byv pověřen velením 9. korpusu a vedl velení témuž korpusu na velkých manévrech u Landškrouna. Roku 1894 dne 5. října byl jmenován velitel 9. korpusu manévrů u Hradce Králové, r. 1896 u Jičína, r. 1897 u Sobotky a r. 1898 u Horní Bouč.
Ignác Merta, narozen dne 2. listopadu roku 1841 v Pešti, byl dne 1. září r. 1861 jako podporučík k 58. pěšímu pluku arcivédodou Štěpánem zařazen, byv odchovancem ženijní akademie. Jeho jmenování: 1. května r. 1866 poručík 1. třídy, 4. července r. 1866 nadporučík, 1. května r. 1875 hejtman 2. třídy, 1. listopadu r. 1876 hejtman 1. třídy, 1. května r. 1886 podplukovník, 1. května r. 1889 plukovník, 6. září r. 1890 zemřel v Přemyšlu smrtí nepřirozenou. Jako hejtman 1. třídy oženil se dne 22.11. roku 1879 se slečnou Vielminou Mulley ( 3.6. r. 1886 v Arco – Tyroslku a 8.6.1886 ve Weitensteinu, okr. Cilli ve Štyrsku byla pochovaná). Toto manželství bylo bezdětné. Jeho stavovská činnost: Roku 1862 a 1863 vyučoval na kadetní škole, v době válečné roku 1866 byl velitelem setniny, roku 1867 byl pověřen jako praktický cvičitel velením brigády ženijního oddílu v době letní, v posledních třech měsících 1867 až červen r. 1868 byl učitelem kadetní školy, dále pak až do května r. 1869 velitelem setniny, pak až do konce října 1872 učitelem na kadetní škole ve Lvově, dále až do konce roku 1874 frekventantem c.k. válečné školy, pak jako důstojník generálního štábu při 2/XXIV. pěší brigády. Od 1. až 15. července 1875 podnikl cvičební cestu s generálním štábem v krajině Liberec – Jičín, od 1. července 1876 jako důstojník generálního štábu byl přidělen k 58. pěší brigádě v Terezíně, pak až do konce dubna 1878 u štábu XII. pěší divize v Krakově, pak až do konce dubna 1879 jako zeměpisec u 5. vojenského zeměpisného oddělení v Cilli, pak až do konce dubna 1880 u zeměpisného oddílu v severo – západním Chorvatsku, dále pak jako náměstek ředitele VII. a VIII. Vojenského zeměpisného oddělení v Uhrách, 1. května 1883 až 28. října 1885 šéfem generálního štábu 10. pěší divize, pak přeložen k pěšímu pluku čís. 15 jako velitel 3 batailonu a správcem komory ve Lvově, 21. dubna 1889 přeložen k c.k. zeměbraně a přidělen jako velitel c.k. haličského zeměbranného pluku k 59. zeměbrannému batailonu v Przemyslu.
Theodor Merta, narozen dne 8.11.1853 v Levoči na Slovensku. Byl dne 1. září 1875 vyřazen z vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě a přidělen k 58. pěšímu pluku. Jeho jmenování: dne 1. listopadu 1880 nadporučík. Dne 1. května 1888 hejtman 2. třídy. Dne 1. května 1890 hejtman 1. třídy. Dne 1. srpna 1895 šel do výslužby. V době světové války dne 8. května 1917 byl povolán k technické vojenské komité a 1. srpna 1917 byl jmenován majorem, načež 1. ledna 1919 byl přeložen do výslužby dřívějšího poměru. Major Theodor Merta zemřel dne 17. ledna 1920 ve svém bytě ve Vídni XIII, Anhofstrasse čís. 144. Jeho vdova Pavla narozená 1.11.1863 ve Vídni, zemřela 21.11.1926.“
Také Hynek Merta (1885) popsal ve své kronice často zmiňovaný rodný statek ve Stavenici: „ Naše hospodářství ve Stavenici – grunt čís. 16. Nejdřív popíšu výstavnost hospodářského stavení. To bylo rozděleno na dvě části a to: hospodářské stavení a výměnek; obé bylo spojeno výklenkovými vraty pro vjezd a dvířkami pro chodce. Typický vzhled starodávného gruntu se tu zacoval z roku 1832, a přestavěl ho hospodář Merta František syn Jana Merty, který učinil též průčelí s dvěma okny u hospodářského stavení ve dvoře. Obytné stavení hospodářovo sestávalo až do doby 1914 z jedné světnice se 4 okny (dvě na náves a dvě do dvora). Vedle byla kuchyň se třemi mřížkovanými okny, z nichž jedno bylo do zahrady („na dědinu“) a dvě do sadu „za chalupu“. Kuchyň měla strop klenutý, uprostřed s obloukem důkladně zpracovaným. V kuchyni na pravé straně byla spíž a vedle chlebová pec. Podlahy byly všude dřevěné. Vchod do světnice i kuchyně byl z klenuté předsíně, která měla dveře vedoucí do dvora. Původně tam byly dvoje dveře. Jedny byly uzamčeny. Na pravé straně vchodu byla maštal a hned vedle chlév pro hovězí dobytek s malým chlívkem pro svini a prasátka, králíci tu ovšem nechyběli. Prostranný dvůr svoji podobou tvořil nepravidelný kříž. Uprostřed na východní straně byla stodola se sklepem na brambory a zeleninu. Hned vedle stál mohutný strom „ořech“, který prý tu už stával, když můj tatínek převzal grunt, bohužel však v roce 1929 následkem velkých mrazů vzal za své. Škoda, ach, přeškoda tohoto krásného stromu, který tak dobré ovoce dával za mých mladých let. Na podzim bývaly jeho plody naší pochoutkou. V zimě jsme je uzřeli opět o štědrém večeru…, to bylo radosti!... Zahrádky před okny. –Velká zahrada u gruntu, byla rozdělena na dva díly. Polovina před okny byla osázena krásnými květinami, maceškami, sedmikráskami, tulipány, pivoňkami – mezi těmi se povznášely růžové keře s růžičkami červenými, žlutými a bílými. V záhonku před kuchyňským oknem byl mohutný strom „ryngle“. – V tomto záhonku jsme pěstovali roku 1892 „sladké dřevo“ – jinak „žíla“ řečená. V druhé polovině u lesní cesty (nyní silnice) pěstovali moje rodiče běžnou zeleninu: salát, okurky, cibuli, česnek, petržel, cerel a pažitku. Po stranách u zídky byly nasázeny fazole. Krásně se vyjímaly v zahrádce skleněné koule v různých barvách na tyčích u růžiček. Plot byl jednoduchý a zhusta od kluků vylámaný. Vedle kuchyně na levé straně byl sad, který jsme nazývali „za chalupou“. Tu bylo nasázeno mnoho štěpů různého ovoce: jablek, hrušek a karlátek. A něco nutí mě, - abych učinil menší poznámku, - která snad ani mezi tyto řádky pro svoji „odlišnost“ nepatří. Vzpomínaje na své mládí, připadlo mě na mysl, když v našem sousedství na čís. 15 do Stavebnice přivdala (r. 1885). Dojem skromnosti a ticha činila ovocná zahrádka před okny u výměnku. Uprostřed stála přiohnutá hrušeň s lahodnými žlutě nadchnutými plody. Těm jsme říkali „džbánky“. Bývaly již ku konci léta zralé. Jiné stromky tu byly „karlátky“. V zahrádce uprostřed oken stával kříž s označením: Zde odpočívá v Pánu Jan Merta, rolník ze Stavebnice č. 16 naroz. 1770 + dne? Byl to otec Jana Merty, býv. hejtmana rak: armády. Tento kříž z bílého mramoru stával již kdysi na poli odpočinku (na hřbitově) v Úsově, na hrobě „za Krystýnovým gruntem“. Po dlouhých letech (r. 1901) byl však určen opět svému účelu a dopraven opět na hrob mladého hospodáře: Antonína Merty: + 13/6 r. 1900, mého nejstaršího bratra, na hřbitov do Úsova, kde dodneška hlásá rodinný zármutek našeho rodu. Ta zahrada s tím křížem a výměnkem připomíná mě poslední dny života mé matky a její odchod na hřbitov úsovský. „Sad za stodolou“ byl rozdělen vozovou cestou na dvě nerovné části. Menší část slula „za stodolou“ (užíval hospodář). Byly tam stromy: třešeň žlutá – hned u výjezdové cesty („u můstku“), uprostřed jabloň „viňár“ zvaný, hrušeň „žluté džbánky“ a u cesty („u vrat“) mohutná jabloň. Stromů karlátkových tam stávalo sedm. Sad za kůlnou („výměnový“). V blízkosti zdi („zídky“) stávaly as uprostřed dva kráné stromy – třešně. Z nich jeden strom „jánky“ bývaly již ku konci měsíce června zralé. Druhý strom jsme nazývali „uherky“: ty bývaly velké, sladké a dužnaté. V koutě u souseda Urbánka byl třetí strom. Uprostřed sadu stávala jabloň, jejíž plody – krásně pročervenalé – jsme nazývali „kozy“. Vedle zdi byly ještě dva keře krásných „lískových oříšků“ a dva stromy červených jablek. Na levé straně v předu před včelínem byl strom hrušeň – jinak „hruška“, jak se u nás říká, tu jsme nazývali „hniličkou“. Když hnilička uzrála, byla uvnitř velmi měkká a uvnitř plodu tmavohnědá. Hrušky „hniličky“ sloužily za nemalou pastvu pilným včeličkám. U plotu (nyní vchod z výjezdové cesty) byl strom „slíva“. Ten míval krásné červené do modra barevné sladké ovoce. Opodál byl strom „džbánky“, s ovocem krásně žlutým a lahodným. Když už tyto řádky o tom dobrém ovoci píšu, chci ještě něco o našich předcích poznamenati, jak rádi své rodinné zvyky zachovávali, lnouce ku svým ovocným sadům,přírodě a jejímu okolí. Tomu nasvědčuje krásný zvyk, že na jaře a na podzim se sázelo v sadě vždy po jednom ovocným stromku. A něco vám chci ještě pověděti o tom ušlechtilém včelaření, které měl náš tatínek tak rád. Za kůlnou uprostřed ovocného sadu stávaly od nepanšti včelíny, jimž jsme mnohé nazývali špalky a jiné tu byly krásně barevné příbytky. Tatínek byl horlivým včelařem a proto za časů jeho hospodaření včelaření u nás vzkvétalo. Třemi řadami v tomto útulném sadě uspořádal oule se včelami. Z těch osm bylo t. zv. Dvojáků barevných a dvě řady špalků. Roku 1892 opatroval tatínek 42 oulů včel. Od božího rána až do večera se chýlícího, sedával chvílemi na lavičce pod třešňovými stromy – sledovav včeličky, a když už slunéčko u Krchleb a Maletína zacházelo – odpudil sad. Soudobí včelaři v naší milé vesničce byli: Frant. Blanka, zahradník čís. 20, Hégr Jos., zahradník čísl. 12, Nevrlý Antonín sen., domkář čísl. 23, a Nevrlý Jos., domkář čís. 39. I není divu, že ve Stavebnici zkvétalo včelaření od nepanšti, neboť tato vesnice má velmi pěknou polohu k těmto účelům, k tomu napomáhá krásný les Doubrava a rozsáhlé lučiny. Včelaření jest známkou ušlechtilé povahy, vytrvalosti, píle a srovnalosti lidského soužití – neboť zlí lidé nevčelaří.“
Také se Hynek Merta zmínil o své blízké rodině: „Moji rodičové a sourozenci. Každá větší rodina podobá se úlu včel, ve kterém se nemohou její členové směstnati, rojí se a roj se musí uvést do nového sídla, a tak to bývá i v každé rodině. Nu a něco vám povím moji nejmilejší o mých drahých rodičích a sourozencích. Můj tatínek Hynek – dříve se říkávalo Ignác nebo „Nác“ – po němž jsem i já svoje křestní jméno dědil, byl synem Ignáce Merty a jeho manželky Magdalény rozené Horkého Ant., rolníka z Hrabové. Grunt čís. 16 převzal od svého strýce Františka Merty dne 4. února r. 1863, viz kup pak. 18. Moje maminka Františka roz. Biederman. Z Třeštiny čísl 7., naroz. 20/2 1846 v Třeštině, dcera Antonína Biedermana a jeho manželky Mariány, roz. Isidora Jílka rolníka tamtéž. Po krátkém hospodaření roku 1866, dne 2. června, tedy právě v nešťastném roce – před příchodem vojsk pruských – narodil se jim první člen rodiny: byla to moje sestřička Františka, která přinesla rodinné štěstí, leč však netěšila se dlouho životu pozemskému a následujícího roku 1867 dne 14. května zemřela, právě v té době řádila ve Stavenici cholera. Sestra Ludmila: nar. 10/7 1867, 15/9 roku 1867. Bratr Ignác: nar. 29/7 1868, 27/1 roku 1870. Sestra Marie-Anna: nar. 30/1 1870. Sestra Anna-Aloisie: nar. 6/1 1871. Bratr Arnold: nar. 25/5 1873, 1/7 1873. Bratr Antonín: nar. 1874, 13/6 1909. Sestra Terezka: nar. 9/9 1876, 1. Bratr Emanuel: nar. 29/6 1878, 8/10 1919. Bratr František, nar. 2.2.1880, 13.7.1928. Sestra Božena, nar. 12.7.1882, 27.7.1882. Sestra Františka, nar. 24.8.1883, 25.12.1937. Já Hynek, nar. 13.10.1885, na křtu Ignác, 24.8.1942. Bratr Alois, nar. 21.7.1890, 27.10.1890.
Nejstarší bratr Antonín, nar. 1874, věnoval se od svého mládí hospodářství, které měl tak rád a proto byl stanoven rodičemi, že bude na gruntu čís. 16 hospodářem. K tomuto cíli se celé stavení roku 1899 důkladně opravovalo. Taktéž byl pěkně i se zahradou opraven. Tatínek i maminka s radostí očekávali, že Antonín převezme během dvou roku grunt a půjdou do výměnku – osud však chtěl tomu jinak, neboť bratr předčasně zemřel, doživ se 26 let. Byl se sousedem Antonínem Urbáškem, rolníkem z čísla 17 a Hubertem Sandlerem, hostinským, spoluzakladatelem Sboru dobrovolných hasičů ve Stavenici a také první velitelem téhož spolu v roce 1897. Jeho spolková činnost v tomto spolku byla neochvějná. Zemřel dne 13. června 1909 a následujícího dne za velké účasti lidu Stavenického a z okolí byl na hřbitově úsovském uložen k věčnému spánku.
Druhý mladší bratr Emanuel, nar. 1878. Vyučil se strojníkem u firmy Libor Šmoldas, strojírna v Litovli, pak absolvoval nižší průmyslovou školu v Brně, načež nastoupil místo elektromontéra u firmy Siemens – Shuckert v Norimberce v Bavorsku. Zde se sešel s p. Josefem Soukupem, který byl u téže firmy zaměstnán, jmenovaný byl později továrníkem v Praze na Smíchově. Bratr Emanuel byl odveden a narukoval k 2. pluku pevného dělostřelectva do Krakova. V téže době zemřel nám tatínek. Opožděním telegramu přijel Eman v den pohřbu, právě když jsme odcházeli od hrobu tatínkova ze hřbitova úsovského. Vrátiv se z vojny, mínil převzíti naše hospodářství ve Stavenici, než však osud chtěl tomu jinak. Oženiv se roku 1904 v Praze a zařídil sobě restaurační a kavárenský podnik v Praze. První měl Restauraci a kavárnu Praha II, Jalovcova 55. Dále Kavárnu „Pod Vojáčkem“, později „U Mertů“ v Praze II., Vodičkova ulice 12 „Pod Věží“, pak Kavárna „V Kolkovně“, Praha I. čís. 1, pak Hospoda a Kavárna v Praze II, Jindřišská ulice č. 10-12, „vedle pošty“, pak Hospodu a kavárnu „V Nekázance“ v Praze II., č. 8. Doba válečná roku 1914 nutila jej k tomu, aby svoji rodinu odstěhoval do Stavenice na Moravě. Po válce 1918 žil se svou rodinou v domě čís. 10 (Motlíček Vincenc). Přes to, že byl celou válku v poli na ruské frontě u Lucku a na jižní frontě v Kotoru (pevnost v Dalmácii), nepřišel k úrazům a vrátil se zpět zdráv. Teprve po válce roku 1919 potkalo jej neštěstí velké, neboť dotknutím se elektrického vedení na tyči ve Stavenici před školou ve výši 4 m., stoje na žebříku, spadl na znak a porouchal si míchu, což mělo za následek dodatečnou smrt a zemřel ve věku 39 let, zanechav zde vdovu a nezletilého syna Emana. Pohřben jest v rodinném hrobě v Úsově na Moravě. Jeho manželka Eliška se synem Emanem žijí nyní v Praze. Syn Emanuel, nar. 6.2.1905 v Praze, absolvoval 12.3.1925 – 15.6.1929 mistrovskou školu prof. Ševčíka v Písku. Oženil se dne 19.12.1936 s Miloslavou roz. Trkolovou z Postoloprt (nar. 28.11.1913).
Třetí bratr František, nar. 1880, věnoval se rolnictví. Roku 1904 oženil se s Ludmilou Höpflerovou, vdovou po hostinském na rychtě č. 22, kdež jen krátkou dobu hospodařil. Pak koupiv hospodu ve Veleboři u Úsova od švagra Josefa Skyvy. Již druhým rokem se odstěhoval do Stavenice a vystavěl sobě malé hospodářství na poli od gruntu čís. 16 „U kříže“. Toto hospodářství obdrželo čís. 48, kde spokojeně hospodařil, zahradu založil s krásnými ovocnými stromy. Také pěstoval horlivě včelařství, mělť v roce 1920 15 špalků. Bratr František náležel k nejpilnějším včelařům v tomto okolí. Dědil tuto vlastnost po svém otci. Zákeřná nemoc byla příčinou jeho předčasné smrti, neboť v nevysokém stáří 48 letech zemřel, zanechav malé hospodářství, které pak jen krátce vedla jeho druhá manželka. Později převzal hospodářství jeho nevlastní syn Alois Höpfler, zřízenec československých drah. Bratr František zemřel r. 1928 a pohřben jest na hřbitově v Úsově. Z prvního manželství zůstali naživu (dvojčata) Hynek a Františka. Syn hynek zemřel smrtí nepřirozenou (sebevražda) v roce 1931 v Mohelnici. Dcera Františka žije v Polici u Úsova.
Nejstarší sestra Marie Anna, naroz. 30.1.1870 provdala se za Josefa Unzeitiga, rolníka (německé národnosti) v Malém Podolí u Mohelnice. Švagr Unzeitig byl dobrý hospodář a horlivý včelař, pěstoval i ovoce. Při jejich hospodářství byly dva krásné sady ovocným stromovím vysázené, jeden při stavení, kde měl švagr v roce 1892 25 špalků, druhý přes silnici vedle Klerků. U Klerků hospodařila sestra mojí matky – pocházela také z Třeštiny. Unzeitig byl vdovec a měl z prvního manželství syna Josefa a Huberta. Josef žije nyní v Americe pod jménem John Fischer a obchoduje s dřívím. Jeho bratr Hubert žil v době válečné 1914 – 1918 ve Švýcarech. Z druhého manželství Josefa Unzeitiga a Marie Anny žijí doposud dcera Marie, provdaná za Anderleho, rolníka z Újezda u Mohelnice, dcera Julie provdaná za Pižla, rolníka v Moravičanech č. 44 (dříve Josef Domluvil) a Julius syn, žijící na výměnku v Újezdě. Unzeitig zemřel náhle následkem pokousání od vzteklého cizího psa, který jej pokousal před stavením, právě když jedl čerstvě pečené pečivo. Pochován jest na hřbitově vyšehorském (Vyšehoř u Mohelnice). Josef Unzeitig byl synem Josefa Unzeitiga a jeho manželky Kláry, dcery Josefa Gromesa. Při seszávání dne 29. října 1889 ve farním chrámu páně v Úsově, svědkové byli Vincenc Kleibl z Třeštiny a Jan Šen z Troubelic. Po druhé se provdala sestra Marie Anna za Josefa Riflera, rolníka z Újezda u Mohelnice. Švagr Rifler byl roden Němec, člověk velmi srdečný a upřímný. Své hospodářství a svůj sad opatroval velmi rád. V době válečné těžce onemocněl a zemřel.
Sestra Anna Aloisie, narozená 1881, provdaná za Josefa Domluvila, rolníka v Moravičanech na čísle 44. Švagr Josef byl pilný hospodář a člověk dobrosrdečný. V době válečné musil narukovati a byl přidělen k 93 pluku do Šumperka, načež přeložen do Radoma v Polsku, později zařazen co desátník k pracovnímu oddílu do fronty. Zemřel po krátké nemoci – téměř usnul a ráno už se neprobudil (srdeční mrtvice). Pohřben je na hřbitově v Moravičanech. Jejich manželství bylo bezdětné a proto sobě vzali za schovanku neteř Julii, vlastní dceru sestry Marie Anny (vdova po Josefu Unzeitigu) z Malého Podolí u Mohelnice, později provdané za Josefa Riflera, rolníka z Újezda. Neteř Julie se provdala roku 1923 za Františka Pižla, rolníka z Veselí u Mohelnice, na hospodářství v Moravičanech.
Sestra Terezie, naroz. 9. září 1876, provdala se za Josefa Skyvu, rolníka a hostinského z Veleboře u Úsova, kde hospodařili až do roku 1904. Josef Skyva byl syn Josefa Skyvy, rolníka ve Veleboři a jeho manželky Růženy. Josef Skyva a Terezie Mertová sezdáni 10.5.1898. Roku 1904 dne 11. května převzali grunt čís. 16 ve Stavenici Josef Skyva a manželka jeho Terezie roz. Mertová na polovici. Odstupní výměnkářská smlouva byla učiněna dne 2. března 1904. Švagr Josef narodil se roku 1871-14/3, ve Veleboři a byl vyučen řemeslu tesařskému. Hospodařil pilně ve Stavenici čís.16 až do světové války, načež ku konci roku 1914 musil nastoupiti vojenskou službu. Před válkou roku 1907 byl zvolen starostou obce. V čas války byl přidělen k sanitnímu oddílu v Krakově, kdež po krátkém utrpení zemřel roku 1915. Z tohoto manželství vzešlo pět dětí – dva synové a tři dcery: Dcera Anežka, nar. 8.5.1899, provdala se roku 1922 za Josefa Štolce, úředníka státní dráhy v Bohumíně, byl synem Josefa Štolce, strážného u dráhy ve Zvoli a jeho manželky roz. Portišové. Tito měli děti Annu Františku, nar. 25.7.1923, a Františka, nar. 9.3.1922. Roku 1918 dne 11. února, provdala se setra Terezie vdova za Josefa Poštulky, kovářského mistra v Újezdě u Mohelnice, toho času šikovatel v z., vozataj prapor. setn. 4, 3. oddíl velitelství ve Štokravě, nar. 5. března 1886, syn Františka Poštulky a Terezie roz. Josef Závodný z Třeštiny. Po smrti své manželky Terezie (asi 1929) žil na výměnku č. 16 až do roku ?, načež se přiženil do Dubicka. Zemřel dne 2. července o 12 hodině večerní roku 1934. Pohřben je v Dubicku. Dcera Marie, Ú 2.3.1903, provdala se 23.2.1925 za Antonína Mertu, syna Antonína Merty seniora, rolníka v Třeštině na čís. 2 a jeho manželky Aloisie roz. Karel Pavlík. Marie, nar. 2.7.1903 byla dcera Josefa Skyvy, zemědělce a hostinského ve Veleboři a jeho manželky Terezie roz. Hynek Merta, rolníka ze Stavenice na čísle 16. Jejich syn Antonín Jaroslav Skyva, narozen dne 9. února 1926 zemřel tragicky na motocyklu. Od Marie tchán, Antonín Merta senior, byl otcem Antonína Merty, rolníka ve Stavenici 16, narozen v Třeštině dne 4. května 1856, vystudoval nižší gymnasium v Uničově. Jako bystrý a hospodářský rozvoj sledující mladík chápal se brzy práce na statku číslo 2 v Třeštině, dále zastupoval svého veřejně činného otce a poměrně mlád převzal po otci svůj statek. Byl houževnatým pracovníkem národním a hospodářským. Zemřel dne 27. dubna 1936. Dcera Hermína, narozena 6. října 1909 ve Stavenici, provdala se dne 30. dubna 1934 za Gustava Dohnala, hostinského a rolníka v Měrotíně u Litovle. Sňatku jejich bylo požehnáno ve farním chrámu Páně v Úsově. Syn Josef, narozen dne 18. května 1905, zemřel dne 29.8.1905. Syn Bořivoj Josef, narozen 27.11.1910 a zemřel dne 2. února 1911.
Sestra Františka, narozena 24.8.1883, byla dcera Hynka Merty, rolníka ve Stavenici a jeho manželky Františky roz. Wiedermannové, provdala se dne 9. května 1906 za Jana Žáka, mlynáře, syna Josefa Žáka a jeho manželky Marie roz. Ferdinand Müller, mlynáře ve Stavenici na čísle 5. Z tohoto manželství vzešly 2 děti: Syn Jan Nepomuk, narozen dne 7. května 1914 a zemřel dne 7. května 1914. Dcera Libuše Anna, narozena dne 17. dubna 1907 a zemřela dne 20. dubna 1907.
Syn Hynek, narozen dne 13.10.1885 ve Stavenici na Moravě, soukromý úředník, oženil se dne 31. července 1910 s manželkou Eliškou roz. Kotábovou, dcerou Františka Kotába, hostinského v Praze I. na čísle 49. Byl synem Josefa Kotába, krejčího v Klatovech a jeho manželky Kateřiny roz. Šplechovy z Klatov. Hynek, nejmladší syn rodičů Hynka Merty, rolníka ze Stavenice a jeho manželky Františky roz. Wiedermann, nar. 13.10.1885, byl pokřtěn Dp. Josefem Thunem, farářem v Úsově. Jeho kmotři byli Jan Hampl, rolník z Troubelic a Marie Hamplová, jeho manželka. Eliška Mertová, rozená Kotábová, nar. 1887, byla pokřtěna K. Vondrákem, koop. u sv. Havla v Praze. Její kmotří byli Emílie Kočvarová a Josef Kočvar, řezník z Prahy I. na čísle 687. Z tohoto manželství vzešly dva synové, Jiří a Miroslav.“
Taktéž se Hynku Mertovi (1885) podařilo ve své kronice zachytit své školní dětství. “Z mého dětství ve škole a o prázdninách, škola od 6 do 14 let: Když měsíc srpen chýlil se ku konci v roce 1891, připravovali mně moje nezapomenutelní rodiče na školu. Jednoho dne – tuším, že to bylo ve středu – vzala mně maminka za ruku a po ránu (8 hodin) přišli jsme do sousední obce Třeštiny čtvrthodiny vzdálené, kam též byla moje rodná obec Stavenice tehdy přiškolena. Napřed zašli jsme k naší dobrosrdečné babičce do výměnku na grunt Wiederman čísl 7, ze kterého moje maminka pocházela. Bábinka nás velmi pěkně přivítala a pravila: „Tak co – ty, Hynku, budeš rád chodit do školy?“ „Hleď – máme zde pěknou školu a hodného pana učitele, to se ti v ní bude jistě líbit – jenom musíš pěkně poslouchat!“ Slíbil jsem, že ano. Budova školní nachází se téměř naproti Wiedermannově gruntu, u silnice uprostřed dědiny při silnice od Dubicka k Mohelnici vedoucí. Byla dostavěna v roce 1885 a téhož roku odevzdána svému účelu. To byla t.zv. nová škola. Nuže píšu dále: „o mém příchodu k prvnímu školnímu zápisu ...“ K 10. hodině přišli jsme s maminkou do školy, přivítala nás při vstupu do školy choť pana nadučitele a správce školy (roz. Seifertová z Moravičan), žena velice přívětivá. Sdělila nám, abychom zašli do I. poschodí, do druhé třídy, kdež se koná zápis „nových školáčků“. Za malou chvíli vstoupil do třídy černoplnovousý pan nadučitel Víta (správce školy), a rychlým krokem vstoupil na stupínek ke stolku, kde měl zavřenou knihu pro zápis žáků. Při jeho vstupu do třídy jsme jej hlasitě pozdravili: „Pochválen buď Pan Ježíš Kristus“ – i odpověděl na to: „Až na věky Amen“ – „Vítám Vás“, dodal ještě. A hned začalo vyptávání: „Tak synáčku – jak se jmenuješ?“ – na to jsem odvětil – Merta – a jak jinak – „Hynek“. Tak si tě zapíšu do I. třídy prvního oddělení. Maminka pak udělila panu nadučiteli všechna potřebná data, načež mně pan nadučitel sdělil den, kdy bude začátek školního vyučování. Školní rok začal druhdy dne 1. září roku 1891 a tu nás přivítal pan nadučitel Víta, tehdy třídní učitel I. třídy, nar. 26.1.1858 v Kopřivnici, působil zde od roku 1882 – 1887 – 1923, byl nejschopnější učitelů své doby, † 1931. Byl to krásný podzimní den, slunko hřálo, jablka a karlátky začaly dozrávat. Lidé na polích vydělávali zemáky – tu a tam pálili bramborovou nať, což jsem rád pozoroval, když jsem po 3. hodině odpolední se ubíral s jinými kluky od Třeštiny ku Stavenici. Rozvrh hodin pro vyučování nebyl tak mnoha hodinami vyplněn, jelikož nás pan nadučitel nechtěl hned na začátku přetížiti. Vyučování jsme mívali od 8 do 10 hodiny dopolední a od 1 do3 hodiny odpolední. Ve čtvrtek jsme měli celý den prázdno. V pátek jsme mívali hned po ránu náboženství, které vyučoval – „dej mu Pán Bůh nebe“ – nezapomenutelný Vdp. František Slezák, farář z Třeštiny, rodem z Moravičan, člověk velmi oblíbený, působil v Třeštině plných 26 let od r. 1882 do r. 1909, pak tu žil na odpočinku. V neděli jsme se sešli obě třídy (I. i II.) ve škole a pak se šlo společně do kostela. Půvabný kostel byl dobudován r. 1866 a zasvěcen sv. Antonínu z Paduy a sv. Florianu. Přes to, že vesnice Stavenice jest přifařena do Úsova, chodívali staveničtí žáci do Třeštiny do kostela, a do dnes tam chodí i staveničtí sousedé. A něco také o škole nové, do které jsem tak rád každého vyučovacího dne spěchal, zmíním se dále. Budova školní stará, byla v roce 1830 zřízena a postavena na místě obecní kovárny na návsi. K Třeštině byla též přiškolena r. 1840 Stavenice. Před tím chodívali staveničtí žáci do školy do Úsova. Velmi rád vzpomínám na svoje bývalé spolužáky z mých mladých let. Jedna z takových vzpomínek často mě připomíná dobrosrdečnost řídícího učitele Jan Vítu, kterak své žáky z I. oddělení první třídy odměňoval ovocem ze školní zahrady, za pěkné práce na tabulce kamínkem napsané a namalované. Nejdříve jsme začali písmenka i, u, o, e, pak měkké a dlouhé samohlásky, potom souhlásky r, ř, t, ť, v. Konečně, kdo nejlépe dovede na tabulce namalovat kamínkem vodorovné a svislé čárky. Také na příklad žebřík, ovoce, jablko a hrušku. První počty byly s kaštany (plody) a sice: jeden a jeden, dva a dva, jeden a dva atd. Po jednou dostali jsme pro první třídu obrazy, tak na příklad dvorek v hospodářství, mlýn, kovárnu. Jindy opět koně, psa a krávu. Tyto obrazy jsme musili popisovati, to co na nich vidíme. Když pak školní rok v I. třídě v I. oddělení chýlil se ku konci, napomínal nás pan nadučitel Víta, bychom se o prázdninách slušně chovali, a že se přijde také do Stavenice podívat. A také přišel. První prázdniny (r. 1892): Bylo to v měsíci červenci – když jednou odpůldne spatřil jsem, kterak pan řídící kráčel se svým synem Mojmírem a dcerou Vlastou k lesu Doubavě, šli na procházku, snad na houby. Na všech stranách v dědině Stavenici to všichni kluci ihned věděli. V těchto prázdninách bylo naše hlavní zaměstnání hry: s kuličkami pestrých barev a s míčem. Čas rychle kvapil a „foukalo se strnišť“. Blížila se srpnová pouť k sv. Rochu u Úsova (13. a 15. srpna) o které jsem dříve napsal. Čas velmi rychle kvapil a bylo po prázdninách. Staveničtí sousedé – usedlíci – opravovali cestičko ze Stavenice až k lávce, k příkopu, vedoucím od „stávku“, aby se nám to lépe chodilo do školy. Po prázdninách nastoupil jsem opět do první třídy II. oddělení. Zatím nás vyučoval pan nadučitel Víta a pak krátkou dobu pan učitel František Merta, později školní inspektor. V druhém oddělení psali jsme již tužkou a měli jsme gumu. Tyto dvě pomůcky a sešit prodával kupec Závodný Josef z čísla 10 (nynější mlékárna) po jednom krejcaru. Můj spolužák soused – jmenoval se Kunčar Stanislav – byl to hodný a velmi pilný žák, s kterým jsem chodil i do druhé třídy. Pokud se vím upamatovati, Kunčar předčasně zemřel v Třeštině. Druhý školní rok v první třídě v II. oddělení rychle ubíhal jako voda a blížily se prázdniny. S dobrým prospěchem postoupil jsem do druhé třídy – I. oddělení. A ještě mám pěknou vzpomínku na první třídu v druhé polovici školního roku, když nás vyučoval pan učitel František Šmíd, rodák řimický. Byl to přísný učitel, dobrý pedagog a učil nás pěkné národní písně zpívati. V druhé třídě – I. oddělení – bylo již více učení: počtů, psaní a také německé písmo (kurent). V té době bylo uvedeno na zdejší škole „na zkoušku“ strmé stojaté písmo, něco tak duchaplného, jako byl rakouský válečný „letní čas“ (1914 – 1918). Jednou přišel Vdp. Slezák, farář na hodinu náboženství a před vyučováním řekl: „tak vám řeknu zas něco nového“, že císař pán František Josef I. opovrhl „to neúhledné stojaté písmo“ a že patrně v dohledné době cvičení stojatého písma bude zrušeno. Skutečně, také v krátké době započali jsme psáti krasopis úhledným tvarem. Tělocvičnu měli jsme velmi pěknou, vedle školní zahrady, kde pěstoval pan řídící učitel Víta krásné stromky, keře a květinky. Také tu včelíny nescházely. Po radostných prázdninách měli jsme přijíti do školy. Já měl nastoupit do druhé třídy do II. oddělení. Velké překvapení nás postihli, když jsme obdrželi ze školy z Třeštiny zákaz, že neštovice, které v obci Stavenice řádí mezi dětmi, tomu nedovolují. Na základě tohoto nařízení jsme téměř 6 neděl nesměli do Třeštiny. Tou dobou však třeštinští do školy chodili. Roku ? byl jsem u sv. biřmování. Mým kmocháčkem byl stýček Hynek Wiedermann, kupec z Mohelnice, Třebovská ulice, nyní žijící v Karlových Varech. Je to nejmladší bratr mé maminky. Sjeli jsme se tehdy téměř všichni školáci z našeho kraje Mohelnického do Olomouce, bylo to v měsíci květnu. V katedrále (dómu sv. Václava) uděloval sv. biřmování Jeho Excel. Dr. Theodor Kohn, arcibiskup olomoucký. Na sv. biřmování obdržel jsem jméno „Stanislav“. Školní rok kvapil a chýlil se ku konci. Moji nezapomenutelní rodiče se radili, co bych měl dále činiti – snad studovati nebo se vyučiti řemeslu. Podle rady mého učitele Jana Víty z Třeštiny, šel jsem do měšťanské školy v Lošticích, která byla dostavěna roku ? na krásném náměstí na proti kostelu. Po prázdninách jsem tedy nastoupil do první třídy měšťanské. Třídním učitelem byl pan Alois Chudoba, později ředitel měšťanské školy v Lošticích. Naši učitelé byli: Alois Chudoba, vyučoval počty, rýsování, kreslení a tělocvik, Tomáš Rozhodl: čeština, zeměpis, dějepis a zpěv, Antonín Krejčí: fyzika a přírodopis, pan ředitel Arnošt Kopřiva: němčina a krasopis. Z mých spolužáků loštické měšťanky, pokud se vím upamatovati, byli: Jakub Václavek, rodák třeštinský, nyní vrch. ofic. čsl. st. drah v Olomouci, Jaroslav Štencl, učitel obecné školy z Lipinky, Josef Tománek, učitel obecné školy, rodák z Lipinky, přítel Tománek předčasně zemřel. Karel Kop, ředitel školy v Postřelmově, rodem z Police u Úsova, Bohuslav Straka a Bohumil Straka – synové řídícího učitele Straky z Police u Úsova. Václav Doležel, nyní statkář v Odrlicích. Jaroslav Hubáček, učitel rodem z Odrlic. Jan Nepustil, rolník v Cholině. Josef Žák, akademický sochař z Prahy Vršovic. Třetím rokem pokračoval jsem návštěvou školy na měšťanské škole v Mohelnici. Ředitelem byl tu tehdy K. Hackenberg. Učitelé: Čemus, Štencl, Folgner, Smrž, Obšil, Kuba, Hlauschka.“
Ze života Emanuele Merty
Emanuel svobodný pán von Merta sloužil stejně jako jeho otec - Jan Merta (10.5.1806-?) v Rakouské a později v Rakousko-Uherské armádě. Otec Emanuela Merty se narodil v rolnické rodině v moravské obci Stavenice a měl více sourozenců - Ignáce, Isidora, Josefa, Barboru, Magdalénu a Marianu. Rodného statku se ujal jeho bratr Isidor a Jan Merta odchází k vojsku. Je uváděn posádkou v uherském městě Györu-zde se narodil také jeho syn Emanuel. Jan Merta umírá v hodnosti čestného majora v Bratislavě.
Emanuel Merta se uvádí v roce 1851 v hodnosti nadporučíka v pěchotním pluku č. 6 Johanna hraběte Coronini-Cronberga, tehdy ještě jako frekventant Vídeňské válečné akademie. V hodnosti nadporučíka se zúčastnil bojů Prusko-Rakouské války roku 1866, kde bojoval např. v bitvě u Custozzy.
V letech 1882 až 1886 byl velícím důstojníkem 50. pěšího pluku, v letech 1884 až 1885 byl velícím důstojníkem 1. horské brigády.
V roce 1885 byl v hodnosti generálmajora (povýšen 1.5.1885) jmenován ředitelem Vídeňské válečné akademie a tuto funkci vykonával až do roku 1891, kdy se stal zástupcem náčelníka generálního štábu Rakousko-Uherské armády. Tuto funkci vykonával do roku 1894. V červnu roku 1894 byl jmenován velitelem 9. armádního sboru. Tuto funkci vykonával až do svého penzionování v červenci roku 1899. Dne 1.5.1898 byl Emanuel Merta povýšen do hodnosti polního zbrojmistra a stal se také titulárním majitelem pěšího pluku č. 94.
Za své zásluhy a dlouholetou činnost v armádě byl dne 1.6.1899 císařem Františkem Josefem I. nobilitován do stavu svobodných pánů (freiherr, baron).
Dne 1.7.1899 byl penzionován a dne 31.8.1899 náhle umírá.
Emanuel Merta byl majitelem panství Worochta v Haliči (dnes území Ukrajiny, Ivanofrankovská oblast).
Se svou manželkou Klotildou Grünewaldovou měl dvě dcery Klotildu Marii Antonii (12.10.1892-?) a Marii Josefu Pelagii (7.7.1897-?). Klotilda Marie Antonie se dne 26.6.1923 provdala za příslušníka starého polského šlechtického rodu - Tadeáše Vojtěcha hraběte Komorowského (erb Korczak) (5.5.1899-6.2.1969).
